Wrotember

List papíru

Stř3lec

Konečně jsem se odhodlala sejít do přízemního patra našeho společného domu. Občas jsme se s Johnem trochu pohádali, ale dneska to bylo obzvlášť hrozné. Z takové prkotiny, jako neumyté nádobí, se vyklubala dobrá hodina obviňování a křičení. Nakonec mi dal facku, já po něm hodila talířem a utekla nahoru.

Se svěšenými rameny jsem došlápla na poslední schod a trochu překvapeně zjistila, že na něm leží kousek papíru. Sklonila jsem se k němu a vzala ho mezi prsty. Přišla jsem se mu omluvit a pokusit se usmířit, takže jsem se obávala, že mi John napsal, že už mě nikdy nechce vidět. Nebo něco podobného.

„Lásko, nechci aby se něco takového opakovalo. Omlouvám se,“ šeptem jsem přečetla vzkaz a musela se trochu usmát. Složila jsem ho a vložila si ho do kapsy tepláků, které jsem zrovna měla na sobě.

Vešla jsem do obýváku a uviděla svého manžela, který zády ke mně seděl na pohovce a nejspíš jen tiše zíral do prázdna. Jakmile ale zaslechl mé kroky blížící se k němu, s nadějí v oříškových očích se na mě otočil.

Chtěl něco říct, ale já mu položila prst na rty a tím ho umlčela. „To já se omlouvám, miláčku,“ zamumlala jsem se slzami v očích. „Taky už se nechci hádat,“ dodala jsem a místo ukazováčku na jeho rty přitiskla ty své.

Polibek mi naléhavě opětoval, načež se odtáhl natolik, aby mi mohl s lehkým úsměvem povědět; „Miluju tě, Amy,“ pohladil mě něžně po zraněné tváři a já jasně viděla tu lítost a stud, že uhldil ženu. Svou ženu. Nemohla jsem odolat a úsměv jsem mu opětovala.

„Já tebe víc,“ ujistila jsem ho a ukradla si pro sebe další pusu.

Byl to sice jen jeden list papíru, ale já jsem si ho ještě dlouhá léta schovávala, jelikož díky němu jsme se všechno opravdu snažili řešit rozumnou domluvou, nikoli zbytečným řevem a hádkami.

______________________________________

JienEleven

Otočila jsem na další stránku. Další nudná hodina v dalším nudném dni. Učitelka matematiky právě vykládala prý další látku, kterou budeme v životě potřebovat na každém kroku. List pod lavicí znovu zašustil. *Amira jistě seskočila z kamene dolů, vlasy ji při tom poletovaly kolem hlavy jakoby na ní neměly ani držet.* Povzdychla jsem si. Kéž bych byla taky cestovatelka. Ta se nemusí učit nějakou nudnou matiku. Na lavici někdo něčím zaťukal a kluk co seděl za mnou silně bouchl nohou do židle, na které jsem seděla. ,,Slečno Mairová, dávejte prosím pozor při téhle látce, kterou budete potřebovat v životě na každém kroku. S neskrývanou zlostí jsem obrátila oči na učitelku stojící přede mnou. Natahovala jednu ruku před sebe a druhou držela křída zbarvenou do červena. Červená, takovou barvu vlasů měla i Amira. Povzdechla jsem si. Teď už se nikdy nedozvím jestli nakonec Amira přece jen dokázala zachránit světelný chrám před věčnou tmou. Pomalu jsem vložila knížku ve zlatém obale učitelce do ruky. V jejích očích čišela radost, mísící se s vítězným pohledem, který jakoby říkal: Konečně jsem tě přistihla ty šprtr. Takhle to tady chodí pořád. Nikdo z učitelů mě nemá rád. Dobré známky mi dávají jen proto, že se na to učím. Mám ráda učení, jde mi samo. Stejně jako čtení. Když se učitelka vrátila k tabuli odhodila knížku má stůl. Vzedmula se ve mě zlost. Jak může s tou knížkou takhle házet když není její?! Vevnitř jsem byla jak rozpálené železo, navenek jsem však měla pocit, že se snad rozbrečím. Ještě nikdy mi učitelé nic nesebrali, co řeknu rodičům. Budou se na mně zlobit jako nikdy. ,,Takže, když nás teď poslouchá i slečna Mairová můžeme pokračovat." Přejela významným pohledem celou třídu a zastavila se mně. Ne, už brečím. Po tvářích mi stéká jedna jediná slza. Slza podobná spíše fazoli svou velikostí. ,,Ale noták, snad nám tu nebudete brečet. Vždyť je to jen hloupá knížka!" Ozvala se učitelka mířící pohledem na mou lavici. S těžkým srdcem jsem vykoukla z okna ven přes celou třídu. Měla jsem pocit, že se za chvíli vevnitř upeču. Budu pečená knižní bábovka, která se nedokáže od knížky rozloučit ani na dvě nebo tři hodiny. Tváře se mi rozhořely vztekem. Možná jsem pečená knižní bábovka, ale nikdo mi nebude nakazovat co můžu nebo nemůžu dělat. No dobře, dobře řekněte si, že je to učitelka a že když jí něco řeknu požene mě do ředitelny, ale...,, Mě nikdo nebude brát MOU knížku!" Rozkřikla jsem se na celou třídu. Lidi kolem mě si zacpali jedno ucho. Je mi jedno jestli kvůli mě napůl ohluchnou, TEĎ je mi už jedno všechno. Stoupla jsem si a setřela slzu z tváře, které tam už zbyla jen kapička. Teplé tváře slzu vypařily. Rozhodným krokem jsem se vydala k učitelčině stolu. Nevěřícně na mě koukala jak bych spadla z nebe. Dola a jsem k ní, natáhla ruku a sebrala knížku z katedry. S potěšeným úsměvem na rtech si to rázuji zpět. Nikdo neřekl ani slovo. Najednou se ozve učitelky hlas. ,,Konečně jsi se nám ukázala v pravém světle." Vyštěkne. Úsměv mi stuhl na tvářích. Polekaně jsem se otočila, to už si to však učitelka pochodovala mým směrem. Čapla mě za loket a silné stiskla až jsem měla co dělat abych nevykřikla. Prudce mnou smýkla a nastavila mi obličej abych se musela dívat do těch jejích stolicových očí. Měli tak ošklivou barvu. Směsice tmavě hnědé, světle modré a...a oranžové? ,,Okamžitě půjdeš do ředitelny a předává tam tohle!" Nakázala. To to snad měla připravené už roky dopředu. Chytla jsem rozklepanou rukou zašedivělý papírek a vyrazila ze třídy. Když jsem se naposledy otáčela viděla jsem učitelky povýšený a triumfální pohled. Pohled, který jsem si myslela, že už nikdy neuvidím.