Wrotember

Černá kočka

KatieLedecky

Všechno to začalo sousedovic černým kocourem...

**

Jako každé ráno jsem nestíhala. Rychlostí vesmírné rakety jsem vystřelila z postele, jakmile jsem zjistila, že jsem opět nezaslechla budík. Oblékla jsem si to, co mi jako první přišlo pod ruku, marně se snažila zkrotit své neposedné tmavé vlasy, do batohu jsem si strčila bagetu, abych při nudné hodině fyziky měla co dělat a konečně jsem s rozvázanými tkaničky vypadla z bytu.

.Pět minut před zvoněním jsem vyběhla těch pár schodů do školy, na vrátníkovo narážky jsem nebrala ohled a v co nejkratším možném čase jsem si skočila do skříňky a vystoupala až do třetího patra do učebny fyziky.

Odhodila jsem si svůj batoh na zem vedle lavice a vyčerpaně se svalila na židli vedle mé plavovlasé kamarádky Soni, která ale na rozdíl ode mne byla všude včas a za každé situace připravena.

„Prostě nemůžeš ani jedno přijít včas, co?" zeptala se mě, jenže kvůli mému dlouhému běhu jsem nabyla sto ze sebe vypustit ani hlásku. „A hádám, že úkol taky nemáš, hm?" Vytřeštila jsem na ni oči. „On- byl- úkol?" lapala jsem po dechu a ihned se dala do vyhrabání sešitu.

Přikývla. „Patnáct lomeno sedm a osm á, bé i cé." Práskla jsem sešitem o stůl a prosebně se na ní zakoukala. Nesouhlasně našpulila rty, ale nakonec mi jako dobrá kamarádka dala cvičení opsat.

Po několika dalších nudných hodinách jsme se společně se Soňou vydaly ke mně domů. Byly jsme tak zažrané do rozhovoru, že jsem málem zašlápla sousedovic celočerného kocoura, jenž se jako většinu času potuloval venku.

Usadily jsme se na zem v mém pokoji a Soňa začala vyprávět o koncertu, který měla mít již za pět dní. „Ale chápeš, já prostě ten konec nemám ještě dopilovaný. Potřebovala bych více času," povzdechla si a zakroutila hlavou. „Soni, nemusíš mít všechno dokonalý, když tak tam prostě zahraješ něco jinýho, no. Většina to, prosím tě, ani nepozná," pokrčila jsem rameny a vzala si další bramborový lupínek. Svraštila obočí, ale nakonec váhavě přikývla.

Po pár minutách co si Soňa chtěla dojít na záchod jsem uslyšela bolestně hlasité syknutí. Rychle jsem se zvedla přispěchala za svou kamarádkou. „Soni!" vyhrkla jsem a klekla si k ní na zem, „co se stalo." Zakroutila hlavou. Z očí jí teklo pár osamocených slz a bolestně si držela zápěstí. „Sakra, sakra, sakra..." zamumlala jsem si pro sebe a rychle si doběhla do pokoje pro mobil.

„Ne!" vyhrkla a druhou – zdravou – rukou se mi snažila mobil sebrat. „Co je? Viditelně tu ruku nemáš v pořádku," vyhrkla jsem na ni. Posadila se a významně se na mě zadívala. „Ne, Tamčo. To bude dobrý," přemlouvala mě dál.

Zamračeně jsem se na ni podívala. „Tami..." Poškrábala jsem se na čele a pozvedla obočí. „Fajn, je to tvoje rozhodnutí." Vzala jsem si od ní mobil a pomohla jí vstát. „Ale kdybys náhodou skončila v nemocnici, dej mi vědět co nejdřív budeš moct, hm?" S mírným úsměvem přikývla. Vyprovodila jsem ji ke dveřím. „Zvládnu to sama." Zkousla jsem si spodní ret: „Co když někde zkolabuješ?"

Stiskla mi ruku a zvedla koutky. „Neboj, budu v pohodě." Zabouchla za sebou dveře stále přidržující si zraněnou ruku.

Došla jsem do kuchyně a vzala si jablko. Jenže jak už to u mne bývá zvykem, pořezala jsem se hned při prvním rozkrojení. „Mm," zahuhlala jsem a prst si automaticky strčila do pusy. „Dneska je fakt den na prd..."

U Soniny ruky a mého prstu to však neskončilo. Mimo to, že jsem shodila vázu s umělými kytkami, se mi povedlo odřít si koleno, když jsem šla vyhodit odpadky, rozbít si sklo na mobilu (uvnitř naštěstí fungoval normálně), poškrábat si brýle o náraz do lampy a ztratit diář, neboli mou alespoň malou záchranu od věčného zapomínání, ale tak... stejně jsem si tam polovinu věcí nepsala.

O půl deváté večer jsem zvedla svůj mobil s pěknou pavučinou na displeji a vytočila Sonino číslo. Po třech minutách jsem to vzdala a jen jí napsala zprávu: Tak jako to vypadá s tou rukou? Ozvi se, ať mám aspoň trochu čistější svědomí. Odpovědi se mi dostalo až ráno.

**

Byla sobota, což pro mě znamená jediné; přispat si jako každé ráno, ale potom nepodniknout sprint se kterým bych se mohla dostat na olympiádu. Rozsvítila jsem si mobil, když na mě vyskočilo oznámení zprávy od Soni.

Nedočkavě jsem se posadila a rozklikla oznámení. Vzkaz byl krátký, ale za to zcela výstižný; Blbý, jsem v nemocnici. Dopoledne okolo desátý ti zavolám.

9:47 hlásaly hodiny. Zničeně jsem si ruko projela zacuchané vlasy. Vyhrnula jsem si pyžamo, abych zkontrolovala svoje veledílo na koleni. A pak že při vynášení odpadků se ti nemůže nic stát...

Rozespale jsem došla do koupelny a konečně jsem si všimla, s největší pravděpodobností, to co se jsem mohla obvinit ze Sonina zranění. Nikdy mi vlastně nedošlo, jak malinkatý schůdek do koupelny může být nebezpečný.

Už s opláchnutým obličejem jsem si udělala čaj, ale to bych to nebyla já, abych si při vyndavání pytlíčku z hrnku nespálila všechny prsty. „Já už se na to fakt eghr," rozčílila jsem se. „Copak, Tamčo? Děje s něco?" houkla na mě mamka z obývacího pokoje.

„Ale ne, nic jsem v pohodě..." povzdechla jsem si. Usedla jsem ke stolu a začala pomalu usrkávat z kouřícího se hrníčku.

Zatracenej sousedovic kocour... příště se nad ním neslituju a zašlápnu ho... 

Ještě přidávám za včerejšek. Za 3.11 mi nepřišla ani jedna povídka. Pokud někdo máte povídku na téma "Lidská maska" tak určitě posílejte na email, který najdete v první části.

Jane✨