Wrotember

Píseň smrti

Stř3lec

Slova truchlivé písně se linuly vzduchem tak plouživě a táhle, že se všem z černě oděného zástupu lidí krutě zarývaly do srdce. S neutuchajícím smutkem hleděla mladá dívenka na kus dřeva, v němž nehybně ležel její otec. Oči se jí zalývaly slzama, které se tak obtížně snažila potlačit. Slíbila své maceše, že bude silná. Že nebude plakat. Ale jak lehce se slibovalo, a jak těžce se plnilo její přání.

Křečovitě svírala ženinu ruku v tmavé rukavičce, zatímco se neodvažovala odvrátit pohled od naleštěné rakve. Byla krásná - z drahého dřeva, posypaná rudými růžemi. Přesně takovými, jaké jí dřív nebožtík nosil.

Květiny měli takovou barvu, jakou se pyšnila krev. Zdálo se, že jsou květy karmínovou tekutinou nasáklé. Možná to byla krev právě muže uvnitř rakve. Dívka by se tomu nedivila.

Mohla jen doufat, že na její vlastní pohřeb jí nezbyde tolik krve, aby na odporné praktiky její nevlastní matky vystačila. Se smrtí otce totiž zhasínal jediný záchranný bod, který ve svém životě měla. Věděla, že píseň, která se po salé rozléhala, není jen písní smrti jejího otce. Ale že ve své náruči vítá i ji.

Ahojky sušenky!❤️
Ano ještě stále žiju. A dokonce i vydávám Wrotember za poslední tři dny. Těším se na dnešní povídky na téma "kniha".
Jane✨