Wrotember

Ano

Katie Ledecky

Dívej se mu do očí. Řekni mu pravdu, on si to zaslouží. Zazněl mi v hlavě opět ten otravný hlas, který mě doprovází už od... no vlastně ani nevím. V menším věku jsem ho hrdě poslouchala, udělala jsem si z něj jakéhosi kamaráda, se nímž jsem sdílela prakticky všechno. Ale postupem času, začaly být jeho rady, spíš než radami sarkastickými a uštěpačnými poznámkami. Proto vždy když ho slyším, mám chuť ho pořádně profackovat, jenže to jaksi nejde...

Svůj pohled jsem chtě nechtě zvedla od mých bot a zadívala se mu do jeho zelenomodrých očí. Vytrvale mi pohled oplácel. On by snad vydržel čekat na mou odpověď i týdny.

Měla jsem sto chutí utéct, ale copak jsem ho tam mohla jen tak nechat němě stát? Ne, to v žádným případě! Na to si dokáži odpovědět sama bez nějakého praštěného... Je zvláštní, že jsem mu za těch sedmnáct let nevymyslela žádné jméno či přezdívku.

Okolo nás padaly malé vločky sněhu, jež pomalu usedávaly na zem, kde tvořily tenkou, bílou pokrývku. V parku, až na pár pejskařů, nikdo nebyl.

Mírně jsem otevřela ústa, ale nic jsem neřekla. Ale no tak, holka. Vždyť ty víš, co máš odpovědět. Co je správné i to co chceš. Vážně... máš to více než jednoduchý. Když mu řekneš pravdu, kterou mu chceš říct, nevznikne z toho žádný fiasko. No tak. Do toho. V duchu jsem zanadávala. I když... on ten otrava má možná i pravdu. Možná? Žádný možná. URČITĚ.

Nádech, výdech... No tak, to dáš, vždyť na tom není vůbec nic těžkého. Jen si budeš moci odškrtnout jeden bod z toho dlouhatánckýho seznamu neudělaných věcí.

Široce jsem se usmála. „Ano. Ano miluju tě."