Wrotember

Živá panenka

Stř3lec

Letní vánek byl příjemný a po tváři lechtal stejně, jako odpolední paprsky zářivého slunka na obloze. Na malém hřišti poblíž náměstí si hrálo několik menších dětí. Jeden chlapec se klouzal po klouzačce, jiná holčička se zase raději houpala na houpačce. Nás ale zajímá hoch, který seděl na kraji pískoviště.

Při prvním pohledu byl jako každý jiný. Průměrně vysoký, průměrně široký, průměrný nos a průměrná barva vlasů. Doopravdy ale byl neobvyklý - alespoň podle svých vrstevníků. Místo aby si šel hrát z autíčkem, nebo běhal venku, seděl se svou panenkou někde v ústraní a špital jí nějaké tajnosti.

Kluci ze školy o něm říkali, že je divný. Netrápilo ho to. Jeho maminka sice vždycky povídala, že potřebuje kamarády a že by se měl s ostatními dětmi bavit trochu víc, nebo bude navždy osamělý mrzout, ale nad tím jenom kroutil hlavou. On přece měl svou nejlepší přítelkyni v panence.

Nikdo ho tehdy nedokázal pochopit. Když nastoupil do školy, začali si z něho všichni utahovat a brzy mu na každém kroku předhazovali, že je úchylák. Na střední škole musel trpět ošklivou šikanu a na vysoké škole si ho raději vůbec nevšímali. Ale ať se mu dělo cokoliv, panenky se nikdy nevzdal.

Až o mnoho let později jeho bývalí spolužáci pochopili, co té látkové hračce povídal. Až o mnoho let později si trhali vlasy, že ho hned odsoudili. Až o mnoho let později se z něho totiž stal významný matematik a fyzik, který získal Nobelovu cenu. A dle jeho slov jen díky téměř živé panence.

______________________________________

KatieLedecky

Osmiletá Týnka vyskočila své mamince do klína a prosebně se na ni podívala. „Mamíí, no táák, dáš mi už ten dárek?“ Alžběta si povzdechla. „Ale Týnko, no tak, musíš být trpělivá.“ Týnka právě dneska totiž slavila osmé narozeniny a už do rána doléhala ne své rodiče, aby jí předali dary.

„Mamí, už je deset,“ zkřížila si ruce na prsou a nafoukla své růžové tváře. Alžběta našpulila rty. „Tak dobře,“ souhlasila neochotně nakonec. Zvedla se z pohovky, odložila knihu a vydala se do své ložnice, kde dárek pro svou jedinou dceru ukrývala.

Za nedlouho (i když Týnce se to zdálo jako několik staletí) se vrátila po boku se svým manželem, Týnčiným tatínkem Petrem a podala jí nevelikou krabice. Hnědovláska si nedočkavě sedla na zem a ihned začala s krabice strhávat papír. Našla v ní panenku Barbie, kterou si již několik měsíců přála. „Děkuju!“ vypískla nadšeně a své rodiče objala.

Rozběhla se do svého pokoje a tam hračku vybalila.

**

Za okny už panovala tma, měsíc, jenž byl skoro v úplňku zářil a nebi a malá Týnka si hrála se svou novou panenkou na koberečku ve své pokoji.

„Ale no tak zlatíčko, říkala jsem ti, že už máš zalést do postele, ne? Tak šup, ať už jsi tam.“ Týnka se neochotně zvedla a šouravým krokem došla ke své posteli. Lehla si na záda a nechala se od své mámy přikrýt barevnou peřinou. Alžběta ji políbila na čelo, zhasla světlo a dveře zavřela.

Po několika málo minutách, kdy si Týnka už byla jistá, že její mamka je dostatečně daleko, se vyhrabala z přikrývky, rozsvítila si lampičku a vzala si svou novou hračku do ruky.

Chvíli si ji jen tak bezčinně prohlížela, když zpozorovala něco zvláštního. Zdálo se jí jakoby na ni panenka mrkla. Vylekaně hračku odhodila na druhý konec místnosti.