Wrotember

Co bejvávalo, už není

KatieLedecky

Měsíc už není co býval. Už to není ten prázdný prostor, o kterém skoro nikdo na Zemi nevví. Teď si z toho lidé totiž udělali druhou Zemi. Postavili zde domy, továrny a všechny ostatní věci, co mají na Zemi. Kyslík jak se ukázalo nebyl problém - Měsíc vtáhli do jakési bubliny a několika tlustými hadicemi plyn připouštěli. Vše se zdálo býti v pohodě. Ale to nikdo netušil, že jedna civilizace tam byla před nimi.

Velké rada Lunovikovců se po dlouhé době sešla v celém počtu. Hlavní z nich - Kaslikán - se postavil, odkašlal si, čímž si vysloužil plnou pozornost všech jedenácti dalších stvoření v malé místnosti pod povrchem Měsíce.

„Jak všichni víte, lidé z planety Země nám začali před několika lety okupovat Měsíc. S jistotou nemůžeme říci, jestli o nás vědí. Jenže i přes to, si zabrali území, které jim nepatří!" poslední větu vykřikl a síní se rozlehl souhlasný pokřik. „Ale my se nenecháme takto utlačovat, budeme za své území bojovat! To oni jsou přistěhovalci, co zde nemají co dělat, oni sem nepatři, patří si na tu svou Zemi! A kvůli nim přece my, Lunovikovci, nebudeme dýchat ten jejich odporný plyn a stále se skrývat. Tohle postavení nám nepatří!" dokončil svůj proslov a zpátky se posadil. Ostatní zatleskali.

„A proto," pokračoval Kaslikán už tišeji, „jsme vymysleli společně s Hlavochytrými plán, jak je odsud dostat. Nejdříve," udělal dramatickou pomlku, „začneme ty jejich stavení našim biafuoco ničit. Pokud tu budou nadále pošetile zůstávat, budeme muset přistoupit ke gasonymu."

„Ale pane," ozval se pisklavým hláskem nejmenší Lunovikovec, „vždyť gasonym na ně bude mít hroznou reakci."

Kaslikán se zasmál. „Milý Piumo, to my přeci dobře víme. Zabrali nám naše území zaslouží si trest."

Po setmění se pětičlenná skupina Šikoruků vydala do města a postupně dům po domu začali podpalovat. Býlí oheň stavení zcela pohltil, nezůstalo po něm ani zrnko popela. Křik lidí však nebyl slyšet. Těla se rozplynuly společně s domem tak, že to daná osoba ani nepocítila.

Šikorucí vypálili celé jedno sídliště, přestali až se svítáním.

Když se lidé probudili všichni ohromeně zírali na prázdná místa po domech. Na bývalém sídlišti se shluklo až na pár výjimek celé město, ale nikdo událost nedokázal rozumně vysvětlit.

Každou noc se to opakovalo. Šikoruké, které to zprvu náramně bavilo, se začali při vypalování nudit, proto je s ochotou vystřídali Rabiáti. Ti však měli ve zvyku všechno zveličovat, jen aby se zasmáli. Proto nevypalovali vždy jedno sídliště, ale třeba rovnou dvě nebo tři...

Po pár takto děsivých nocí, se valná většina lidských obyvatelů spakovala a vrátila se zpět na Zemi. Na Měsíci za nedlouho zůstali jen tři rodiny. Dvě z nich říkávali, že by stejně na Zemi neměli kam jíti a na nabídky od ostatních vždy zavrtěli hlavami. Za to třetí rodina to všechno považovala za výmysl a že kvůli takové prkotině se nebudou stěhovat.

Rabiáty opět vystřídali odpočatí Šikorucí, kteří dostali od Velké rady povel, že mají vypálit všechny domy a ostatní vynálezy lidí, až na ty, kde žili ony tři rodiny. Díky tomu lidé dostali jistotu, že jim se stát nic nemůže a že třeba i za svou odvahu budou obměněni.

To však neměli Lunovikovci ani v nejmenším v plánu. Po tom, co vypálili vše ostatní, čili na místě kde původně bylo obrovské město, se nyní tyčily jen tři baráčky, se většina členů Rady shodla na použití gasonymu. V jeden poklidný večer proto vypustili do ovzduší onen plyn. Všem Lunovikovcům se dýchalo mnohem lépe. Jenže když se dostal až ke třem rodinám byla to pro ně hotová muka.

Plyn pro ně byl prudce jedovatý, ale tak, že se jim postupně od nohou vytrácelo všechno až na kosti.

Řvali jeden přes druhého, avšak nejvíce byl slyšet řev dvou malých dětí. Díky tomu zázračnému plynu však nevykrváceli ani potom, co namísto nohou měly jen holé, bílé kosti. Po nich přišli na řadu ruce. Od konečků prstů až k ramenům. Nikdo z nich již přes roušku bolesti nedokázal racionálně myslet. Což možná bylo malinké štěstí, jelikož jim kvůli tomu nedošlo, co bude následovat po končetinách.

Naráz jim vypadaly všechny vlasy a kůže se v líném tempu začala od temene hlavy ztrácet. Všichni až na malé dvě děti upadli do bezvědomí. Zbývala už jenom hruď. Pomalu mizela kůže a později i všechno ostatní, díky čemuž na podlaze zůstaly ležet jen samotné kostry.

Lunovikovcům však nedošlo, že plyn, který na Měsíci vypustili se za dlouhou dobu dostane i na Zem. Zbylé tři domy, a všechno ostatní v nich, díky biafuocu nechali zmizet.

Lidé co dříve žili na Měsíci, ale stihli se vrátit, hlavou vrtalo, co se se třemi rodinami stalo. Proto po třech dnech od jejich úmrtí vyslali na Měsíc tří člennou posádku, která však kvůli přítomnosti gasonymu zemřela. Lidem proto začalo docházet, že na Měsíc se je tak nepodívají. Ale jen zlomku z nich došlo, že s největší pravděpodobností za tyhle hrůzy mohou původní obyvatelé.

Po čtyřech měsících se však gasonym dostal až na zem. Lidé v ukrutných bolestech umírali. A umírali tak rychle, že zanedlouho na Zemi nezůstal žádný živý tvor či rostlina.

Lunovikovci dosáhli toho co chtěli. Měli Měsíc opět jen pro sebe a nikdo jim neznečisťoval nebo nezabíral jejich prostory. Neměli však tušení, že lidé vymřeli nejenom na Měsíci ale i na Zemi.

______________________________________

Stř3lec

Žena, jejíž pohlednou tvář ještě nezasáhly téměř žádné vrásky, položila bledou ruku na sklo pečlivě vyleštěného okna královského paláce. Jen takový kousek ji dělil od čerstvého vzduchu a větru pročesávajícího její husté kadeře, od cvrlikání ptáčků a bzučení hmyzu, od veselého výskotu dětí a šumu z trhu za hradbami jejího pomyslného vězení.

Chyběla jí léta, kdy byla pouhou baronovou dcerou a měla tolik volnosti, kolik si jen přála. Tehdy si jí nevážila, ba si naopak častokrát stěžovala, že se o ní její drahý pan otec snad vůbec nezajímá. Nechápala, že jí dovoluje užít si mladistvého života, dokud to jen šlo. Teď by za procházku bez jakékoliv společnosti a kamkoliv by se jí zachtělo dala celou pokladnici svého muže.

Jenže tak už to obvykle s věcmi bývá - začneme si jich vážit až potom, co o ně přijdeme.

Věděla, že garda, ostatní hradní stráž, služebné a dvořané se ji snaží pouze chránit. Byla královna, po boku krále nedílná součást znaku celé země. Byla okrasou a chloubou říše. Kdyby se jí něco stalo, mohlo by to mít přímo katastrofální následky. Všechno to chápala, jenže i tak se nemohla zbavit zatrpklosti vůči všem těm lidem. Stále doufala, že se staré časy jednou vrátí.

Ahojky sušenky!
Za včerejší den jsem dostala dvě povídky. Určitě můžete hodnotit jak se vám líbí.
Těším se na povídky na téma "modrá krev".
Jane✨