Wrotember

Bílá rakev

KatieLedecky

Když se zpráva o úmrtí teprve dvacetileté Macy Leistonové roznesla, všichni z toho byli překvapeni. Macy si udržovala své zdraví, pravidelné se věnovala pohybu a netrpěla žádnou nemocí.

Její rodina, přátelé a známí se do jednoho sešli na jejím velkolepém pohřbu. Jean Leistonová Macyna matka, smáčela svému muži jeho drahý černý oblek, Brian ji konějšivě hladil po blonďatých vlasech, jež podědila i Macy.

O pár metrů dál povstával její přítel Charlie se svým i Macyiným nejlepším kamarádem Philipem. Philip se s ním snažil navázat konverzaci, ale Charlie o nic takového nestál, myšlenkami byl stále u své zesnulé přítelkyně.

Na lavičce seděli blondýnčiny čtyři nejlepší kamarádky: Johana, Lucy, Margaret a Michelle. „Proč? Proč je život tak nespravedlivý?“ povzdechla si Lucy a sestřela si slzu z tváře. Margaret zakroutila hlavou, ale nic neřekla stejně jako Johana s Michelle.

Po farářově proslovu přišla na řadu Jean Leistonová, po ní její muž, pak Charlie a nakonec Lucy Seenová.

Po posledním černovlásčině slovu na scénu vstoupili tři muži, zvedli víko od rakve a chystali se tělo Macy Leistonové zakrýt. „Počkejte!“ vykřikl náhle Charlie a rychlým krokem došel k dívčině tělu. Trojice mužů položila víko zpět na trávu a o pár kroků odstoupila.

Všichni přítomní se na zrzavého chlapce nechápavě dívali. Charlie došel až k Macyinému tělu, posadil se do dřepu a váhavě stiskl blondýnčinu ruku. Zavřel oči a myslel na všechny vzpomínky, jež se svou přítelkyní zažil. Po pár minutách se zvedl a nechal muže, aby rakev zavřeli.

**

Otevřela jsem nechápavě oči. Ležela jsem na zádech. Když jsem se po pár vteřinkách rozkoukala, poznala jsem nad sebou čisté modré nebe. Můj výhled však zkazilo něco obrovského. Bylo to bíle, ač mě to připadalo světle šedivé.

Už už jsem byla uzavřená v té věci, když jsem se odhodlala a zakřičela: „Hej! Co to děláte?!“ zůstala viditelná mezi stěnami jen nějaká deseticentimetrová škvíra. Zamžourala jsem ven, ale jelikož jsem neměla brýle moc jsem toho kromě šmouh nerozpoznala.

Víko se trhavě zvedlo. Posadila jsem se na bílé dnu, promnula si oči a nechápavě jsem se dívala na rozmazané věci a lidi okolo mne.

Nikdo ani nedutal. Proč? Co se to stalo?

Uslyšela jsem ten pro mě dobře známý hlas jak tiše vyslovil mé jméno. „Charlie?“ zamumlala jsem chraplavě a zamžourala na místo, kde zrzek stál.

Opatrně ke mně přišel blíž. „Vždyť… vždyť to přeci není možný...“ svraštil obočí. Pomalu mi docházelo co se to vlastně stalo. Věc ve které jsem seděla byla bílá mramorová rakev. Jenže, vždyť já jsem nebyla mrtvá, to je… to je absurdní.

Mamka po boku s tátou ke mně došla a podala mi moje brýle. Párkrát jsem zamrkala a konečně si mohla prohlédnout všechny známé obličeje, které teď jen kulily oči.

S taťkovou pomocí jsem se klepavě zvedla z rakve a vyčerpaně se svezla na nedalekou lavičku.

Po pár vyřknutých otázkách na které neznal odpověď nikdo z nás, jsme konečně nastoupili do auta a jeli domů.

Celou cestu nikdo nepromluvil ani slovo.

Pomalu jsem došla k sobě do pokoje, kde jsem si lehla na postel a jen s hlavou plnou myšlenek zírala do blba.

Mamka se posadila na kraj mé postele, ale dlouho dobu nic neříkala. Zatřepala jsem hlavou. „Mami, co se to vlastně stalo?“

Mamka si povzdechla. „Umřela si. Ale bylo to takové divné. Prostě tě jedno ráno našel táta v posteli, nedýchala si. Doktoři zjistili, že ti prostě najednou z ničeho nic selhalo srdce. Nikdo to nechápal. Je to týden. Měla si teď pohřeb, ach bože to zní divně, a když chtěli tvou rakev zavřít, Charlie je zastavil, chytl tě za ruku. No a potom už to znáš...“ Beze slova jsem na ni civěla.

„Chci mluvit s Charliem,“ rozhodla jsem se nesmoulavě. „Zlatíčko,“ vydechla, „měla by sis odpočinout.“

„Ne mami,“ zarazila jsem ji, „potřebuju s ním mluvit. Teď.“ Zničeně se zvedla a šla Charliemu zavolat.

O několik desítek minut si už vedle mě zrzek sedal. „Macy, ty nám teda dáváš zabrat.“ Mírně jsem se usmála.

„Charlie, co přesně se dělo, když si mě držel za tu ruku?“ zeptala jsem se ho s nadějí v hlase.

Pohlédl dolů a zakroutil hlavou. „Vlastně ani nevím, proč jsem to udělal. Ale nějakým způsobem jsem věděl, že to tak je správné, jako… jako by sis to vlastně přála ty. Ale potom jsem jenom vzpomínal, na to co jsme zažili. Opravdu, ale opravdu jsem se tě nesnažil vyvolávat z mrtvých.“

„Charlie, co když za to mohou kouzla?“

Povzdechl si. „Macy, moc koukáš na ty svoje fantas magórie.“

Hej!“ ohradila jsem se se smíchem. „Ale ne Charlie, tohle není možný, tohle jsou čáry...“

______________________________________

Stř3lec

Vnímala jsem jen jeho - jak ve svátečním hávu čeká, až k němu pomalým krokem dojdu. Všechno ostatní kolem mě, včetně dunění slané vody pod hradbami města, jsem nevnímala. V tu chvíli jsme to byli jen my. On a já, já a on. Úsměv pohrávající mi na rtech se ještě zvětšil, jakmile má malá ručka vklouzla do dlaně mého milého. Lem bílého šatu, který jsem na sebe v tento slavnostní den oblékla, se mi vlnil u nohou obutých v jemných, kožených střevících šitých na míru.

„Elio, berete si zde přítomného Taliana za svého právoplatného manžela a přísaháte mu doživotní věrnost?“ optal se hlubokým hlasem oddávající a já musela chvilku vstřebávat jeho slova, než se mu dostalo odpovědi.

„Ano,“ přikývla jsem, abych svým slovům dodala na váze. Mimoděk jsem koutkem oka pohlédla na svého snoubence, brzy manžela, který se zdál stejně šťastný jako já.

„A vy, Taliane, berete si zde přítomnou Eliu za svou právoplatnou manželku a přísaháte jí doživotní ochranu?“ otočil se s otázkou v očích stařec na muže, jemuž jsem se nyní dobrovolně zaprodávala. Tak moc jsem doufala v jeho kladnou odpověď, která se rázem doopravdy dostavila.

„Samozřejmě,“ potvrdil Talian. Ani nečekal na výzvu našeho oddávajícího, otočil se ke mně čelem a přivlastnil si mé rty. Byl to krásný první manželský polibek, plný něhy a štěstí. Jakmile se ode mě nuceně odtáhnul kvůli potřebě nadechnout se, ozval se veselý potlesk obecenstva přihlížejícího tomuto okamžiku.

Naše království předběhlo svou dobu. Byli jsme vyspělá civilizace, ve které panoval mír a téměř i rovnoprávnost. A každý občan našeho rozlehlého městského státu se chtěl na vlastní oči podívat, jak si dcera panovníka bere jednoho z nich. Bylo mi vskutku jedno, že můj milovaný manžel pocházel z nízké společenské vrstvy. Od prvního pohledu jsem tušila, že jsme si souzeni. Byl to boj, ale nakonec jsem si ho přivedla až sem.

Jak bláhová jsem byla, když jsem si myslela, že to všechno může přetrvat věčně. Nikdo netušil, že naše doživotní přísahy skončí tak brzy. Všechno to mělo tak rychlý spád...

Otřes země, který přišel na svatební hostině, téměř nikdo nezaregistroval. A pokud ano, udělal smrtící chybu a nikoho o tom neinformoval. Moudří starci pozorující oblohu i zemi, jejichž stroje zemětřesení rozpoznali, přiběhli příliš pozdě. Už dávno se k nám valila velká voda, která s námi měla navždy skoncovat a uvrhnout nás do hlubin moří a oceánů. Učinit z nás pouhou legendu.

Mezi záplavou vody a zmatku mě a Talianovi zbyl jen poslední polibek, úplně jiný než ten předchozí. Tenhle byl plný vášně, smutku, loučení a naléhavosti. Jelikož jsme oba dva věděli, že počínaje dnešním dnem, už žádná Atlantida neexistuje. Že počínaje dnešním dnem je z toho kdysi přenádherného místa z bělostného kamene jen bílá rakev nás všech. Bílá hrobka zalitá neúprosným mořem.

______

Ahoj sušenky!🍪
Opět pouze jedna povídka (druhá byla opět dodána o kousek později) a proto by jsem vás chtěla požádat jestli by jste Wrotember nesdíleli mezi lidi co by se možná i zapojili.💜
Jane✨
P.S: Už se těším na dnešní povídky na téma "Inteligence".😉