Wrotember

Jméno

KatieLedecky

Zmateně jsem se posadila. Rozhlédla jsem se po místnosti, avšak nezahlédla jsem nic jiného než holé, špinavé, bílé zdi. Prsty jsem si přejela po levé tváři, na které jsem měla nemalou ranku. Ruku od krve jsem si utřela do kalhot.

Zamyslela jsem se. Kde to vlastně jsem? Proč tu jsem? A jak jsem se sem dostala? Ne, moment... kdo vlastně jsem? Začala jsem pátrat ve svých vzpomínkách. Dokázala jsem ale rozpoznat jen siluetu neznámé osoby. Nic jiného jsem si nepamatovala.

Opatrně jsem si stoupla. Průměrně veliký člověk by tu musel stát shrbený, jenže já jsem byla odjakživa malá, a prý že je to samá nevýhoda.

Vypadalo to tu jako nějak kumbál. Uprostřed byla stará válenda, na níž jsem ještě před chvílí ležela, nic jiného jsem ovšem nenašla. Proužek světla se sem dostával malinkatým okýnkem úplně nahoře. Došla jsem k němu a stoupla si na špičky. Neuviděla jsem však nic jiného než stébla trávy. Byla jsem tím pádem ve sklepení? Snažila jsem se dohlédnout ještě dál, zdálo se ale, že louka tam venku je nekonečná.

Zády jsem po stěně sjela dolů. Hlavu si složila do dlaní. Pátrala jsem v mysli víc a víc, ale nic jiného jsem nerozpoznala. Nedokázala jsem si vybavit základní fakty o mně, mé rodině či přátelích.

Prohledala jsem si kapsy kalhot. V jedné z nich jsem nalezla malinkatý papírek několikrát přeložený. Opatrně jsem ho klapajícíma se rukama rozložila.

Stálo na něj jediné slovo; ESTHER. Je možné, že se jmenuji Esther? Nebo to je jméno někoho úplně jiného.

Pevně jsem semkla víčka. Ale ani teď jsem si nedokázala vzpomenout. Esther, Esther, Esther,... Prohledala jsem si i zbylé kapsy, nic jsem však nenašla.

Vyhoupla jsem se na nohy tak rychle až se mi objevily mžitky před očima. Opřela jsem se o stěnu a postupně tak prohledávala každičký kousíček. Když jsem došla opět na začátek, nervózně jsem si promnula čelo.

Ani jedny dveře, nebo něco jim podobného, jsem nenahmatala. Vždyť to je nemožné. Musela jsem se sem nějak dostat, a to jakkoli.

Nevím jestli uběhla minuta, hodina nebo den, ale od zdi naproti jsem zaslechla jakýsi šramot. Co nejvíce potichu jsem došla až ke stěně a přiložila na ni ucho.

Znělo to jako když o sebe cinkají klíče, nebo něco takového. Po chvilce jsem uslyšela tichý mužský hlas: „Já se na to taky můžu vykašlat, tady takhle pořád jen chodit sem a tam..." Zamyslela jsem se.

Sem a tam? Opravdu řekl sem a tam? To znamená, že tu chodí pořád. Napadla mě myšlenka začít bušit na stěnu, ale pak mi došlo, že bych musela mít železný ruce. Neodvážila jsem se zakřičet, co kdybych si tím přidělala akorát tak větší malér? Ne, ne, ne o to přeci nestojím.

Posadila jsem se na postel a opět si pozorně prohlížela list papíru. Bylo mi jasné, že tam nic nového neobjevím, ale člověk má mít vždy nějakou naději.

Pomalu jsem si lehla a zavřela oči. Doufala jsem, že spánek, nebo alespoň snění, mi pomůžou zahnat žízeň. Hlad jsem nepociťovala.

Probudila mě až ostrá bolest v ráně na tváři. Prudce jsem se posadila tisknoucí si ruku na rozbolavěné místo a rozhlížela se kolem dokola. Nic jsem však neviděla.

Z rány mi začala zas téct krev, jakoby byla opět čerstvá. Došourala jsem se až k okýnku a nadechla se čerstvého vzduchu. Venku byla noc.

Hojnou chvíli jsem si ani neuvědomila, že již nekoukám jen na mihotající se stébla trávy, ale na černé terénní boty. Jen tak tak jsem se udržela nevyjeknout. Ustoupila jsem o pár kroků dozadu. Ruku jsem si držela před pusou a samým strachem ani nedýchala.

Osoba venku se sklonila a na mě se dívaly dvě zlověstně vyhlížející, černé oči. Chtěla jsem ještě více couvnout, ale narazila jsem do oné postele.

Osoba se zasmála a ukázala mi tak své odporně zkažené zuby. Stáhla jsem obočí k sobě.

„Tak pojď, slečinko," promluvil odporným tichým hlasem, který jsem však slyšela až moc dobře. Nehnula jsem se ani o píď. Strachem jsem byla přikovaná k zemi a nedovoloval mi racionálně myslet.

Muž nějakým způsobem mříž z okna vyndal a natáhl ke mně svou dlouhou ruku. Stále jsem tam jen stála. Matně jsem si vzpomínala na všechny knižní hrdiny, kteří by teď nejspíše tomu chlápkovi přelámali všechny kosti v ruce, já jsem ale takovou odvahu neměla.

Vypadalo to, že jeho ruka se snad prodlužuje. Pevně mě chytl za předloktí. Bojácně jsem se dívala na jeho ruku tisknouc tu mou, ale nic jsem neudělala.

Chlap se naposledy odporně zasmál a pak už jsem viděla jen černočernou tmu...

______________________________________

Sušenka07

Jméno je naše taková první vizitka, na které téměř nezáleží. O člověku se toho ze jména nic moc nedozvíme. Nejvíc se dozvíme, když s člověkem strávíme aspoň minimální čas. Jméno o nás stejně jako vzhled mají něco říct. Největší roli ale hraje náš charakter, který je nejdůležitější. Jméno může být sebe horší, člověk nemusí být úplný model, ale na tom nezáleží. Záleží na tom, jací jsme uvnitř. Lidé často odsuzují lidi, kteří nejsou stejní. Nemají značkové oblečení, nebo jenom některé sociální sítě. Jsou vášniví čtenáři a v životě můžou dotáhnout mnohem dál než ti, co nám říkali, že to jsou pouhé nesmysly. Nejdůležitější je se nevzdávat. Naše jméno se nemusí líbit někomu jinému, ale je to naše jméno a ne jeho. On nemá právo o našem jménu rozhodovat, jestli je sebenudnější nebo vtipnější. Stačí, když mi budeme se svým jménem spokojení a bohatě to stačí.

______________________________________

Stř3lec

Jméno. To pro rodinu, jejíž kořeny sahaly několik stovek let zpět znamenalo mnoho. Blackovi byli v kouzelnickém světě vždy váženou smetánkou. Měli všechno, co si usmysleli - bohatství, důležitost, komfort. Většina ostatních by se utloukla, aby se do jejich rodiny přivdala.

Tenhle prastarý rod s tradicí pojmenovávat děti po hvězdách přežil opravdu mnoho různých krizí. Ať už to bylo ostudné narození motáka, vyškrtnutí krvezrádce z tapiserie na zdi, nebo snad tragická smrt jediného mužského potomka. Jenže všechno jednou končí, a nakonec i Blackovi se ocitli v situaci, z níž nebylo úniku.

Dcery z jedné větve se provdaly, nejstarší syn z druhé rodinné větve byl vyděděn a nakonec i jeho bratr zemřel. Dům na Grimmauldově náměstí chátral a nikdo už si na ně nevzpomněl. Ztratili to, čeho si cennili nejvíc - jméno.

Už se těším na vaše povídky na dnešní téma "Měsíc".
Jane✨