Wrotember

Co mi vyprávěl osamělý strom

KatieLedecky

Přivinula jsem si k sobě béžový kabát blíž. Zima siemi snažila dostat na jakoukoli část pokožky. Poupravila jsem si sluchátko v uchu s audioknihou a přešla jsem přes silnici, když konečně na semaforu přeskočila zelená.

Každým rokem jsme si říkala, že bych měla začít nakupovat dárky na Vánoce už v listopadu, ale ani jednou se mi to ještě nepovedlo. Ale letos jsem se ale přeci jenom trochu přemohla. Vymyšlené jsem je měla už skoro všechny a nakupovat jsem se rozhodla začít nakupovat dneska.

Spokojeně jsem se pro sebe pousmála a zabočila do velikého obchodního centra.

Přibližně za dvě hodiny jsem už s plným batůžkem a taškou přehozenou přes rameno vyšla do lezavé zimy. Už se začalo stmívat, ale když jsem se podívala na mobil, ukazoval teprve čtvrt na pět. Krátké dny na zimě nenávidím.

Pro sebe jsem si mírně přikývla a vešla do malé útulné kavárny. U postarší paní jsem si objednala horkou čokoládu s marshmallow a nádherně vypadající čokoládový dortík.

Usadila jsem se do zadní části podniku a vytáhla si potrhaný sešit s různými poznámkami a fotkami. Otevřela jsem ho na poslední popsané stránce a očima přejela přes naposledy napsané věty.

Vytáhla jsem si propisku a vypsala ze ze svých myšlenek. Vlastně ani kolikrát nevím, co mě to napadá, ale je to pro mne odpočinek. Vypsat se z něčeho co mě tíží, nebo vrtá v hlavě.

Dneska jsem ale měla opravdu zvláštní myšlenky. Zmateně jsem uchopila sešit a přečetla si své skoro nečitelné myšlenky.

Tu opravdovou osudovou chybu udělalo jen malé procento lidí na planetě. A přes to si všichni stále na něco ztěžují, jak neměli na výběr, jak vše nestíhají, jak se rozhodli špatně… Ale copak máme potřebu se takhle litovat? Na jednu stranu ano, ale na tu druhou… vážně to máme zapotřebí? Ukazovat všem, že právě my máme těžký život s těžkými rozhodnutími, ale přestáváme se ohlížet na ostatní, kteří mají taky své starosti. Je samozřejmě možné, že jsou menší to jo, ale i když je to takhle, zaslouží si naši podporu. Třeba právě kvůli naší sobeckosti a to že jsme je nevyslechli, může vést k jejich už opravdu velikým problémům. Píšu my , jelikož já to tak někdy taky určitě dělám. Nebude ze sebe dělat svatouška, děláme to všichni, ale rozdíl je v tom, v jaké intenzitě jsme zakoukaní do sebe. Pokud trochu, je to zdravé, pokud moc, je to problém.

Pamatuji si, jak mi jako malé maminka před spaním čítávala jednu povídkovou knížku. Měla to být knížka pro děti, bezstarostná, odpočinková bez jakýkoli hlubších myšlenek. Nebo je tam ty děti najít neměli. Ale já si do posledního detailu pamatuji jednu z těch povídek. Jmenovala se: Co mi vyprávěl osamělý strom. I když to byla obyčejná dětská pohádka plná uvolněné atmosféry a spousty romantiky a vtipů, já jsem v ní našla tu autorovu skrytou myšlenku z řeči toho osamělého stromu.

Kdybych to měla napsat ve zkratce… Každý máme problém a je ulevující ho s někým sdílet, ale nikdy nesmíme zapomínat na problémy ostatních, vyslechnout na oplátku je, podržet je, pomoci jim a říci jim svůj skutečný názor. Ne pouze hloupě pokývat hlavou a tlachat znova jen a jen o svém.

Knížku už jsem bohužel nenašla, ale doufám, že si tyhle věty přečtu zase až toho na mě bude moc a až budu mít svou litovací chvilku.

Pousmála jsem se, dojedla poslední sousto dortíku, opila poslední doušek čokolády. Z věšáku jsem si vzala svůj kabát s náručí plnou dárků a se spokojeným a zamyšleným úsměvem vydala domů.