Wrotember

Být jiný/á

Stř3lec

Po temné chodbě hradu se ozývaly jen tlumené kroky kulhajícího starého muže a tlapkání jeho ušmudlané kočky. Argus Filch se chvíli po půlnoci vracel z nebezpečného Zapovězeného lesa, kde měl dohlížet na dva studenty, kteří si vysloužili školní trest. Při pomyšlení na jejich vyděšené výrazy při každém křupnutí větvičky se musel ušklíbnout a odhalit tak obrazům na stěnách své zažloutlé zuby.

Rozrazil dveře od svého malého kabinetu, v němž si už několik let pořádně neuklízel. Papíry měl poházené po pracovním stole, zabavené předměty postrkané všude možně a několik flašek máslového ležáku z minulého týdne se ještě válelo na skříňce. Neviděl důvod mít všechno perfektně schované, když dovnitř chodil jen on a jeho věrná kočka, paní Norrisová.

Usadil se na nepohodlnou židli za stolem a nespokojeně se zavrtěl, než vzal do ruky dopis s dosud neporušenou pečetí. Zhluboka se nadechl a rozlomil je vejpůl, aby si mohl přečíst řádky uvnitř. Byl nervózní, jelikož vzkaz mohl rozhodnout o mnohém v jeho životě.

Čím víc slov přečetl, čím víc se očima blížil ke konci papíru, tím jeho naděje vadly. Nakonec dopis zmuchlal a s bolestným výrazem ve tváři ho odhodil na druhý konec místnosti. Takový výsledek mohl očekávat - místo toho byl ale tak hloupý a pošetilí, že si na chvilku představoval, jaké by to bylo, kdyby ho do kurzu magie pro začátečníky přijali.

Jenže kdo by chtěl starého dědka, navíc k jeho pokročilému věku ještě motáka? Vlastní rodina se ho zřekla, když zjistila, že nedokáže vyčarovat ani světlo na konci hůlky. Byl jejich ostudou, a tak se k němu raději přestali hlásit. Když si myslel, že je vše ztraceno, přišla mu nabídka od ředitele Bradavické školy kouzel, aby dělal školníka, a on ji nadšeně přijal. Jak bláhový byl. Akorát měl zničené nervy z těch neposedných zmetků, kteří mu pomocí těch svých pitomých schopností jednoduše přičarovali prasečí rypák nebo z celé chodby udělali bažinu. Už ho nebavilo být jiný než ostatní. Přímo ho to štvalo.

______________________________________

Fuego

Zabuchla za sebou dvere a zošuchla sa na podlahu. Po lícach jej stekali horké slzy. Hruď sa jej dvíhala a klesala v rýchlom tempe. Srdce splašene bilo. Suché pery opúšťali vzlyky. Opäť  sa nechala dobehnúť. Opäť naivne padla do tej pasce nazývanej láska. A opäť skončila so zlomeným srdcom.

Na mesto sa pomaly znášala tma. Stromy v parku, vo svetle sliepňajúcich lámp, vrhali pokrútené tiene. Prechádzala po jednom z mnohých chodníkov, hlava sklonená, aby nikto nemohol vidieť červené opuchnuté oči a slané cestičky na lícach.

Vietor sa jemne pohrával s jej vlasmi a snažil sa ju rozveseliť svojím hvízdaním. S hnevom a trpkosťou odkopla z cesty zatúlaný kamienok, keď v tom to začula. Jemnú melódiu nesúcu sa nocou. Zastala a na chvíľu sa započúvala. Potom sa otočila a vydala sa smerom, odkiaľ vychádzala.

Nasledovala ju krížom cez trávnik až ku skupinke stromov, kde ostala stáť. Naskytol sa jej pohľad na lavičku, na ktorej v šere chrbtom k nej sedela postava hrajúca na gitare. Prižmúrila oči, aby  lepšie videla. Podľa oblečenia odhadovala chlapca, možno v jej veku alebo o niečo staršieho.

Hral naozaj nádherne a jej sa zmocnila bláznivá túžba. Bez premýšľania otvorila ústa a začala spievať.

„Why do I always choose the ones
That I know are way too
Out of my league?
Every time I´m full of hope
But still always end up crying
Why do I always idolize
Everything and everyone?
Cause there´s no time for fantasies
With boys who don´t know how to love.”