Wrotember

Sbohem

KatieLedecky

Do batohu jsem dala poslední krabičku s jídlem a hodila si ho na záda.

„Ty už odjíždíš?" zachmuřil se můj přítel Jakub. „Myslel jsem, že ti to letí až zítra." Smutně jsem se usmála a pokývala hlavou. „Jo, letí. Ale potřebuji si ještě něco zařídit."

Pokusil se rty roztáhnout do úsměvu, jenže z toho vznikl spíš úšklebek. Zasmála jsem se. „Já se zase vrátím, neboj," chytila jsem ho za líce. „Je to jenom půl roku. Slibuji, že se to ani o jeden jediný den neprotáhne, hm?" Přikývl a vtiskl mi krátký polibek.

Uchopila jsem madlo kufru, který jsem následovně uložila do kufru auta. Pevně Jakuba objala. „Budeš mi chybět," zamumlala jsem mu do trička. Po tvářích se mi začaly koulet slzy.

„Ty mě taky," vydechl. „Budeme si psát a volat, jo?" Kývla jsem na souhlas a sevřela jsem ho ještě pevněji.

Odtáhli jsme se a věnovali si úsměv.

„Tak tedy sbohem, Jakube," zablekotala jsem a usedla za volant. Otočila jsem klíčky v zapalování. Naposledy jsem na něho mávla rukou.

Nedojela jsem ale. ani k první křižovatce. Bez rozmýšlení jsem zařadila zpátečku a dojela až k Jakubovi. Rychle jsem vyskočila z auta, abych ho znova pevně objala.

„A já už jsem se bál, že mi snad podáš ruku," zasmál se. Jeho smích mi v uších zněl i o den déle, když jsem seděla v letadle, s hlavou položenou na skle okýnka zahleděná do krajiny. Ten mi vždy rozzáří den a udělá ho ještě krásnějším.