Wrotember

Měsíc

Stř3lec

Slunce již dávno zapadlo a vládu nad oblohou převzal Měsíc a jeho věrné služebnice, hvězdy. V čerstvém prosincovém sněhu zanechávala Minerva McGonagallová úzké stopy svých chodidel, které byly jediným důkazem, že se přísná profesorka přeměňování někdy někam vydala.

 Zelený sametový plášť za ní v prudkém a chladném větru zimy vlál, když vystoupala na kopec kousek za Prasinkami - menším městečkem v blízkosti školy, kde učila mladé kouzelníky a čarodějky. Pohlédla dolů a jakmile uviděla druhou, trochu širší a menší, postavu, na tváři se jí nezadržitelně rozlil blažený úsměv. Vzala do rukou lem svého pláště, aby se do něho při sestupu do údolí nezamotala, a rychlým krokem se vydala z kopce za ní.

 Madame Rosmerta, jíž většina lidí znala jako obsluhu v hospodě U tří košťat, si blížící se ženy brzy všimla a spěchala jí naproti. Obě dvě si pak vpadly do náručí a věnovaly si polibek jemný, jako světlo Měsíce, které je ozařovalo.

 Byly šťastny, že se po několika týdnech mohou znovu vidět jinak, než při školních výletech do Prasinek. Že mohou dát znát svou náklonnost a intimní pouto, které je téměř rok svazovalo. Minerva si mohla odpočinout od studentů a nechat roztát svou ledovou a vážnou masku, zatímco Rosmerta vypustila z hlavy všechnu náročnou práci u výčepního pultu a schovala svou milenku do hřejivého náručí.

 Tajemství jejich lásky bylo vzrušující a mnohdy jen pomyšlení na tu druhou je dokázalo uklidnit natolik, aby neposlušnému žákovi nedaly školní trest nebo otravnému pobudovi rovnou nevrazily pěstí. Avšak i přesto, jak hluboké byly jejich vzájemné city, netroufaly si s oním vztahem vyjít ven. Své nejhlubší touhy vyjevily jen Měsíci na nebi.