We Are Bulletproof

*-10-*

KIM SEOKJIN

S Hobim a Yoongim jsme to řešili dlouhé hodiny. Určitě bych to nikdy nenechal jen tak pokud jde o mého jediného syna.

JH: Nejspíš má z něčeho strach...všechno to tady má zablokovaný aby se k němu nikdo nedostal...je to nějaký vadný prostě

Mluvil si spíš sám pro sebe a zkoušel o něm zjistit co nejvíc informací. Yoongi mu s tím pomáhal a já přemýšlel. Ani jsem si nevšiml že už je skoro tma.

SG: Jine? Jestli chceš tak jeď klidně domů...zatím nic nemáme ale hned jak něco budem mít tak ti dáme vědět

Jelikož jsem nutně potřeboval vidět Kookieho tak jsem souhlasil.

SJ: Klidně se běžte vyspat...určitě toho musíte mít taky dost

JH: Za chvíli půjdem

Rozloučili jsme se a já jel domů. Doma mě ale čekal šok, slyšel jsem Kookieho dost nahlas vzdychat. Šel jsem se tam potichu podívat, samozřejmě že měli opět pootevřené dveře. Nakoukl jsem tam a viděl jak JungKook klečí na 4, hlavu měl položenou na polštáři a obličej měl otočen ke dveřím, měl naštěstí zavřené oči. Zadek se mu tyčil do výšky a Jimin za ním klečel zatímco si ho přidržoval za boky a tvrdě přirážel. JungKookie křičel ve slasti aby přidal a to Jimin taky dělal. V tu chvíli ale když to dodělali a Kookie si na Jimina sedl a políbil ho jsem si něčeho všiml. V okně byla postava celá v černým s foťákem v ruce. Tak tohle ne. Vzal jsem zbraň a naštvaně tam vrazil, JungKookie se hodně lekl takže zakřičel a obejmul Jimina. Nevšímal jsem si toho a šel k tomu oknu, ten člověk začal zdrhat a já rychle okno otevřel a začal po něm střílet.

SJ: Kurva!

Rychle jsem vylezl na střechu kam ten zmrd zdrhl, pořád jsem po něm střílel ale bohužel jsem se nemohl trefit. Pak už jsem jen viděl jak odjíždí v černém malém autě, snažil jsem se mu prostřelit gumy ale nic.

SJ: Doprdele!

S nadávkami jsem slezl do Kookieho pokoje a schoval zbraň. JungKook se celý třásl a plakal, tulil se přitom k Jiminovi který ho uklidňoval. Sedl jsem si za nimi.

SJ: JungKookie?

Koukl se na mě a nemohl se uklidnit, dal jsem mu prášek a pohladil ho ve vláskách.

SJ: Promiň...už je to dobrý...už neplakej...zase vás ten hajzl sledoval...nemohl jsem to nechat jen tak..

JM: To nic Jine...spíš ti děkujem...nebýt tebe tak si ho ani nevšimnem...bůh ví co by udělal..

Mazlil Kookieho který pomalu usínal.

SJ: Tak jo...to okno vám zabezpečím...ale teď už běžte spinkat

Dal jsem JungKookiemu na okno černou roletu a oni mezitím usnuli. Kookiemu jsem dal pusu do vlásků a šel taky spát.

Ráno u snídaně jsem zjišťoval že Hobi toho cápka viděl na městských kamerách ale neviděl SPZ.

SJ: A neměl ji nějak začmáranou?

Ano volali jsme si.

JH: Nejspíš ano...nebo nějak přelepenou...ale určitě vím že městské kamery by to nezacenzurovali

SJ: Nebo se do nich nějak naboural

JH: To nejspíš ne protože to bych se tam nedostal já

SJ: Hmm~ taky pravda...hele za hodinu dojedu a vyřešíme to

JH: Tak jo...zatím

Položil jsem to a povzdechl si. Uslyšel jsem kroky a viděl JungKookieho.

SJ: Ahoj Kookie

Nic neříkal, jen ke mě přišel a obejmul mě.

SJ: Je ti líp?

Hladil jsem ho po zádech a on pořád nic nedělal.

SJ: Je ti něco?

Kouknu se na něj, měl slzy v očích. Posadil jsem ho a koukal se na něj.

JK: Od kolika se mámě projevovala ta nemoc?

Zeptal se zničehonic a já zapřemýšlel.

SJ: Asi...od 16..

Víc se rozbrečel a já moc nechápal.

JK: Tati...je tu něco co ti neřekla...ona tu nemoc neměla jen tak...řekla mi to babička ještě než umřela...měla to taky..

Začínal jsem se bát a Kookie vzlykl, nakonec to ze sebe dostal.

JK: Měla...to v rodině dedičné...tati...já ji mám taky...nejde to prostě už zastavit...jestli budu mít dítě tak zemřu sedm let po tom co se narodí...nebo prostě ve věku v jakém je to souzeno...babička měla štěstí že to vydržela tak dlouho...já nejspíš zemřu jako máma..

Rozbrečel se a obejmul mě, byl jsem v šoku, ve velkém šoku. Takže o něj přijdu?! O mého jediného synka?! Ne! Ne ne ne! Tohle se dít nemůže to ne!
Pevně jsem JungKooka objímal a tekli mi slzy.

SJ: JungKookie...vyléčí se to...já věřím že ano!

Vzlyknu a Kookie se na mě podívá.

JK: Možná jen když nebudu mít děti...ale Jiminiemu to neříkej prosím

SJ: Určitě se to vyléčí...musí! Nesmím o tebe přijít! A neboj Jiminovi to zatím říkat nebudu

Smutně se usmál a znova mě obejmul. V tu ale přišel Jimin, ještě rozespalý.

JM: Mmm~ dobré ráno

JungKookie k němu přišel a políbil ho.

JK: Dobré i tobě lásko

Jimin si ho chytil pod zadkem aby na něj JungKook mohl vyskočit.

SJ: No...já budu muset do práce...buďte tu hodní

JK: Tak jo...ahoj

JM: Ahoj

Usmál jsem se na ně a šel.

KIM (JEON) JUNGKOOK

Hned jak táta odjel si mě Jimin posadil na linku a líbal mě.

JM: Měl jsem velice mokrý sen JungKookie

Zavrněl mi do ouška a lehce ho skousl.

JK: A chceš s tím pomoct?

Provokativně jsem ho pohladil po rozkroku a Jiminie tiše vzdychl.

JM: Uspokoj Daddyho BabyBoy

Šli jsme do obýváku a sedli jsme si na gauč. Spíš Jimin mě tam odnesl a hodil.

JK: Jiminie měli bychom jít ke mě do pokoje

Bránil jsem se ale smál jsem se.

JM: Ale notaaaak vždyť nikdo není doma...jen my dva

Ušklíbl se a přisál se mi ke krku.

JK: Táta se může kdykoliv vrátit! A navíc-ah tu má kamery!!

Nahlas jsem vzdychal ale Jiminovi to bylo jedno. Oči mi zavázal šátkem a donutil mě si kleknout, slyšel jsem jak se vyslíká a následně si mě umístil mezi své nohy. Čekal jen na to co udělám. Začal jsem ho hladit po stehnech a postupně nahmatal jeho dick. Pohonil jsem ho a pak ho olízl, Jimin táhle zasténal a chytil mě za vlasy. Kňučel jsem a snažil se ho pojmout co nejvíc to šlo, Jimin to nakonec nevydržel a začal mi přirážet hluboko do pusy. Udělal se celkem rychle a já to spolkl, odtáhl jsem se od něj a popadal dech.

JM: Hodný BabyBoy~

Vzdychl a sundal mi šátek. Přitulil jsem se k němu a políbil ho.

JM: Chceš taky?

Zakroutil jsem hlavou v nesouhlas.

JK: Ne to je dobrý

JM: Dobře

Nakonec jsme se mazlily a koukali se na filmy.

I Purple You 💜🏳‍🌈