We Are Bulletproof

*-8-*

KIM (JEON) JUNGKOOK

Uběhl měsíc a dost se toho změnilo. S Jiminiem jsme se hodně sblížili a já se do něj víc zamiloval. Jenže to zatím nikdo nevěděl, možná ale táta jo protože on si na mě všímá všeho. Ve škole mě jakžtakž přestali šikanovat díky Jiminiemu a jeho partě kteří mě chránili jak nejvíc se dalo. Taky jsme se s Jiminem hodně rádi mazlili i když jsme prostě byli zatím jen kamarádi, hodně často jsme se objímali aji ve škole u skříněk takže si studenti okolo o nás něco šeptali, ale my si toho nevšímali. Lucas u kterého Jimin bydlí si našel přítele takže Jiminie skoro furt spal u nás protože se to nedalo vydržet jak byli nahlas. Zrovna teď bylo po škole a já měl jít s Jiminiem ven, všiml jsem si že byl celkem nervózní celý den, chtěl jsem se ho zeptat co se děje ale Lucas mi řekl ať se ho raději neptám. Bál jsem se o něj, ale mnohem víc jsem se bál že mě opustí. I když je to blbost, to by neudělal.

JM: Ahoj Kookie...tak půjdem?

Přikývnu a šli jsme na naše oblíbené místo kousek za městem, bylo to tam opravdu krásné. Lavička z pařezu a kousek od toho čisté jezírko, byl tam i takový maličký lesík, nikdo tam nechodil jen my, a to bylo na tom to nejkrásnější. Sedli jsme si na tu lavičku a koukali jsme se na to jezírko.

JM: Hele žabka

Ukázal na malou zelenou žábu která seděla na leknínu.

JK: Juj ta je roztomilá

Usmál jsem se.

JM: Ale ne jak ty

Taky se usmál a přitáhl si mě blíž k sobě. Byli jsme tam opravdu dlouho. Různě jsme se procházeli a povídali si. Hodně vtipné bylo když se Jimin snažil uplést věneček z květin, což se mě povedlo hned a nasadil jsem mu ho na hlavu. V tu chvíli jsme se sobě zadívali do očí, opravdu hluboko do očí, byla to tak krásná chvíle. Přibližovali jsme se k sobě, bohužel tu chvíli zkazila srnka která vyběhla z křoví a já se lekl. Jimin se zasmál a obejmul mě. Chvíli jsme pak dělali blbosti a nakonec jsme si lehli do trávy a pozorovali krásný západ slunce. Drželi jsme se přitom za ruce a tulili se k sobě. Najednou Jimin zase znejistěl a sedl si.

JK: Copak?

Chvíli mlčel a já si taky sedl. Otočil se na mě a chytil mě za ruce.

JM: JungKookie...mu-musím ti něco říct

Se strachem jsem kývl.

JM: Od první chvíle co jsem tě viděl jsem k tobě něco cítil...prostě jsem si řekl že musíš být jednou můj...pak ale když jsi mi řekl kdo jsi tak jsem si myslel že u tebe nebudu mít nikdy šanci...myslel jsem si že nejsi na kluky...pak ale když jsi mi to řekl tak jsem si stejně řekl: On má na lepší...nikdy jsem si nemyslel že budeš trávit čas s někým jako jsem já...ale...jsem za to opravdu hodně rád...za tebe jsem rád...Kookie...děkuju za všechno co jste pro mě udělali i s tvým tátou...ale především děkuju tobě...ale to hlavní co jsem ti chtěl říct je...Kime JungKooku...já tě miluju

Ztuhl jsem a nevěděl co říct, nakonec jsem se rozbrečel a skočil mu kolem krku.

JK: Já tě taky miluju Jiminie

Oba jsme brečeli a byli opravdu šťastný. Nakonec jsme se dlouze políbili, kolem nás nic neexistovalo, jen my dva.

KIM SEOKJIN

JungKook mi celý den nezvedal mobil a neodpovídal mi na zprávy. Byl jsem z toho celkem nervní, chodil jsem po kanceláři sem a tam a přemýšlel kde by tak mohl být. Namjoon tu byl se mnou a sledoval mě.

RM: Jine...klid...však je s ním Jimin...nic se mu nemůže stát

Vydechl jsem.

SJ: Jo ale co když mu Jimin něco udělal? Nebo co když se něco stalo jim oboum?! Vždyť už je sakra tma! Kdyby Kookie došel domů dal by mi hned vědět...ne tohle prostě...sežeň rychle Hobiho prosím!

Chtělo se mi brečet, měl jsem hroznej strach o svého synka. Namjoon mě obejmul a hladil mě po zádech.

RM: Klid Jinie neboj se...vždyť Jimin ho má opravdu hodně rád...nic by mu neudělal...nedovolil by si to...a hlavně by nedovolil aby se JungKookiemu něco stalo...věř mi

Chtěl jsem něco říct ale v tu chvíli vešli JungKook s Jiminem, vypadali hodně šťastně. Jenže když mě Kookie viděl tak mu úsměv zmizel.

JK: Tati? Ty pláčeš?

Rychle jsem ho přispěchal obejmout a oddychl si.

SJ: Kde jste byli JungKookie? Měl jsem hrozný strach

Koukl jsem se na něj a prohlídl si ho.

JK: Promiň tati...jen...no...musíme ti s Jiminem něco říct

JungKook couvl k Jiminovi a chytli se za ruce.

SJ: Ano? Poslouchám

I Joon nastražil uši a poslouchali jsme.

JK: Víš nooo...my už nejsme jen kamarádi...myy..

Jimin ho doplnil.

JM: Chodíme spolu...líbil se mi už hodně dlouho ale odhodlal jsem se mu to říct až teď...promiňte mi to pane Kim ale...váš syn je pro mě to největší štěstí...je to můj poklad

JungKook se k němu přitulil a mě se spustili slzy, akorát nevím jestli štěstím nebo něčím jiným.

SJ: JungKookie...to je úžasné...moc vám to přeju...a Jimine nevím za co se omlouváš ale omlouvat se nemusíš...za to já ti děkuji že se mi o Kookieho tak hezky staráš a děláš ho šťastným...omluvte mě

Rozbrečel jsem se a šel rychle ven, vzpomněl jsem si zase na Jisoo. Na to jak jsme se představovali rodičům a tak všechno. Opravdu mi to moc chybí.

RM: Jine?

Přišel za mnou a sedl si ke mě.

SJ: Joone...já prostě...jsem hrozně rád že je JungKook šťastný ale zase...já už nejspíš ale nikdy nebudu tak moc šťastný

Namjoon mě obejmul a hladil ve vlasech.

RM: Jinie...JungKookie si moc přeje aby jsi byl šťastný...a já věřím že jednou budeš...třeba až budou mít svatbu nebo dítě které udělají nevím jak...udělej to pro něj...netrap se minulostí a mysli na budoucnost...navíc...máš mě...jsem tu vždycky pro tebe a ty to víš...víš že tě moc miluju...i když o tom JungKook neví že jsme...milenci dá se říct...Jinie...nikdo nechceme aby ses trápil...udělej to pro nás prosím

Jeho slova mě dojala, on mě prostě vždycky umí rozveselit, lehce jsem se usmál a pak jsme se políbili.

I Purple You 💜🏳‍🌈