We Are Bulletproof

*-1-*

KIM SEOKJIN

Byli jsme doma a já vařil. Můj milovaný syn JungKookie si něco kreslil a společně jsme čekali na maminku, neboli na mou ženu JiSoo. JungKookovi bylo 7 když se to stalo. Někdo zazvonil a já šel otevřít.

SJ: Ahoj Irene...copak by jsi ráda?

Usmál jsem se a ona...měla slzy v očích.

I: Jine...JiSoo...ona..

Došlo mi to tak jsem začal brečet, byla už dlouho hodně nemocná, byl jsem rád že to Kookie zatím nevěděl ale bude se mu to těžko vysvětlovat.

SJ: Děkuji za zprávu Irene

I: Je mi to moc líto

Obejmula mě a hladila po zádech mezitím co se já snažil nebrečet.

JK: Tati co se děje?

Vyrušil nás sladký hlásek mého syna, koukl jsem se na něj ubrečenýma očima zatímco on se na mě koukal velkýma roztomilýma očkama které má po mamince. V ruce držel obrázek naší rodiny který před chvílí nakreslil. Dřepl jsem si k němu a pohladil ho po vláskách.

SJ: To ti vysvětlím později JungKookie ano?

Dal jsem mu malou pusinku na nos a obejmul ho. Irene se na nás povzbudivě usmívala ale maličký JungKookie to stále nechápal.

JK: Kde je maminka?

Odtáhnul jsem se od něj a koukl jsem se mu do oček.

SJ: Maminka je...

Povzdechl jsem si a položil mu jednu ruku na rameno, ještě jsem mu to nechtěl říkat.

SJ: Hele...Jaehyun tě teď bude hlídat ano? Já musím něco zařídil

Smutně jsem se usmál a mu pořád na tváři seděl zmatený výraz.

JK: Ummm~ tak jooo..

Byl zklamaný, chtěl jsem se mu věnovat naplno ale prostě jsem měl až moc těžkou práci, i když jsem byl šéf tak jsem měl toho hodně.

SJ: Neboj se...do večera se vrátím a něco ti dovezu ano?

Dal jsem mu znova pusinku ale tentokrát na čelíčko.

JK: Tak jo...ale vem si sebou tohle

Podal mi ten obrázek a usmál se na mě svým roztomilým Bunny úsměvem, uměl kreslit opravdu dokonale, nejspíš to má po dědovi který umřel ještě než se narodil. I když mu bylo jen 7 jak už jsem zmiňoval tak kreslil jako děti na střední umělecké škole, jednou mi říkal že by tam moc chtěl až dodělá základku, samozřejmě mu to moc přeju, udělám pro něj vše.

SJ: Děkuji JungKookie...je to moc krásný

Znova se uculil a zrovna dorazil Jaehyun.

Jae: Ahoj Jine...ahoj Irene

I: Ahoj Jae

SJ: Ahoj...hele děkuji moc...ale prosím neříkej mu co se stalo ano?

Jae: Není vůbec zač a neboj se...budu mlčet

Zasmál se a JungKookie se ozval.

JK: Jaehyune?

Jae: Ou~ promiň Kookie...a ahoj

Vysadil si ho na sebe a obejmul ho, pak ho pustil aby mohl obejmout mě což taky udělal. Natáhl ke mě ty svoje maličké roztomilé ručky a já udělal to co Jaehyun.

JK: Mám tě moc rád tati

Zašeptal a já se usmál a zašeptal taky.

SJ: Já tebe taky JungKookie

Rozloučili jsme se a s Jaehyunem šli dovnitř. Já a Irene jsme šli do jejího auta a jeli jsme do kanceláře.

I: Chytla záchvat v autě...už to nemohla nijak zastavit a nabourala do stromu...zemřela na místě...moc mě to mrzí Jinie

Chvíli jsem mlčel a přemýšlel, před očima mi proběhl celý život s JiSoo a Irene mezitím nastartovala. Znali jsme se s JiSoo skoro od mala, bylo nám 16 když jsme spolu začali chodit, v 18 jsme měli svatbu. Vím někomu to může připadat hrozně brzo ale láska je láska a já už to nemohl vydržet, prostě jsem to chtěl udělat už od začátku. Hned po svatbě otěhotněla a vznikl nám náš milovaný JungKookie kterého jsme si okamžitě zamilovali. Bylo to s ní krásné, ale teď je to pryč, navždy.

I: Jine? Jsme na místě

Přemýšlel jsem natolik že jsem si ani nevšiml že už jsme na místě, rychle jsem si setřel slzy a vystoupil.

SJ: Děkuji Irene a promiň

I: Neomlouvej se Jinie...hlavně se drž...hodně štěstí...kdyby jsi cokoliv potřeboval tak zavolej

SJ: Dobře...děkuji moc

Usmála se a odjela, já si to zamířil do své kanceláře kde už mě čekal můj zástupce Yoongi, lehce se uklonil a já udělal to samé jako pozdrav.

SG: Upřímnou soustrast

Neměl jsem náladu mluvit tak jsem pouze přikývl a zalezl do kanceláře, Yoongi šel ihned za mnou. Já si sedl za stůl a obrázek od mého synka jsem si dal do šuplíku kde mám samé obrázky od něj. Yoongi si sedl naproti mě a povzdechl si.

SG: Hele...je mi to opravdu hrozně líto ale...jak to vzal JungKook?

SJ: Tomu jsem to...zatím neřekl..

Povzdechnu si a kouknu se na JungKookieho fotku.

Hrozně ho lituju chudáčka malýho, v takhle mladém věku přijít o mamku je ta nejhorší věc vůbec.

SG: Aha...a jak myslíš že to vezme?

SJ: Určitě tak jako já...možná i hůř když je to dítě..

Tu fotku jsem ukazovákem jemně pohladil, děsila mě ta představa že to nebude zvládat a bude mít z toho problémy ve škole. Ale věřím mu že to zvládne, je silný a statečný, má ale jednu slabinu, a to je ta že bude sám. Hrozně se bojí samoty, mám to aji potvrzený když jsem jednou musel JiSoo zavést do nemocnice a jeho jsme nechali doma samotného, vrátili jsme se a on se doslova topil v slzách a vzlykal. Naštěstí se mi Jaehyun nabídl že ho bude hlídat a jsem za to rád.

SG: Budeš chtít pohřeb?

SJ: Určitě ano...ona si to zaslouží...ale jen soukromej

SG: Vždyť jo v klidu...byla to...opravdu skvělá žena..

SJ: To ano..

Chvíli jsme se oba zamysleli, popravdě kdybych neměl Kookieho tak už bych asi skočil z mostu. Jaehyun mi najednou zavolal.

SJ: Ano? Co se děje?

Jae: JungKook...on to zjistil...bylo to ve zprávách...i když jsi tam nebyl tak všechno poznal..

Padl na mě vztek a starosti zároveň. Vztek na ty kdo uspořádal tu reportáž, a starosti samozřejmě o mého milovaného synka.

SJ: J-jak to vzal?

Jae: Jak jinak...zamkl se v pokoji a brečí...hystericky brečí..

Bolelo mě to. Opravdu moc.

SJ: Hned tam budu..

Zavěsil jsem a rychle se tam dostal. Všechno jsem mu vysvětlil a on to časem pochopil, bylo pro něj samozřejmě hodně těžké se s tím smířit. Pohřeb proběhl celkem v klidu akorát JungKook potom nemohl spát a topil se v slzách. Bylo mi ho tak hrozně líto že jsem ho nechal aby spal se mnou jak dlouho bude chtít. Bohužel přišel skoro o půlku dětství protože musel dospět trošku dřív kvůli situaci. Měl jsem toho od té doby ještě víc a Kookieho hlídal často Jaehyun nebo Irene. Jsem jim za to vděčný že mi tak pomohli. Jsem rád že JungKookieho mám.

I Purple You 💜🏳‍🌈