Spřízněné duše [KageHina] (probíhají pouze opravy!)

Prolog

Hinata
Přišel jsem ze školy domů. Když jsem otevřel dveře tak jsem opět viděl hádající se mou nevlastní matku s mým otcem. Vlastně to v téhle domácnosti jinak nefunguje. Jakmile moje maminka umřela můj otec začal být velmi agresivní alkoholik. Od té doby mě mlátí a všechnu zlost si vybíjí na mně.Od té doby co is našel Rose, tak tu s námi bydlí. Je tu jen neustálý řev a hádky. Přijdu domů jsem zmlácen od otce ,jdu spát ,vstanu ,jdu do školy vrátím se ze školy a jde to znova pořad a pořad dokola ..je to jako takový kolotoč. Jak už jsem říkal přišel jsem domů ,ale tentokrat byl můj otec a Rose v sobě ještě více než normálně, najednou se Rose rozběhla s taškou v ruce pryč z domu. Zabouchla za sebou dveře a odjela v jejím autě. Ne prosím ne. Jestli se rozešli a otec je opilý tak si to teda vážně ošklivě odnesu..

"kurvaaa děláte si že mě prdel?! Pojď sem ty smrade malej za všechno můžeš ty"

Najednou jsem dostal pěstí do břicha ale to už jsem byl zvyklý, takže jsem počítal s tím že teď kopne do gauče a já se budu moct potichu vplížit se zamknout do mého pokoje. Ale to se však nestalo ,místo do gauče začal kopat do mě. Skácel jsem se k zemi. Najednou jsem cítil obrovskou ránu na hlavě a poté následovalo známé nic. Jen prostě tma.

Slyšel jsem prostě nějaké neustále pípání. Bylo to strašně otravné, proto jsem otevřel oči. Ihned mě oslepily světla a bouchl do nosu pach nemocnice. Chtěl jsem se posadit ,ale celé mé tělo tak strašně moc bolelo. Nemohl jsem se ani pohnout..

"dobrý den pane Shoyo jsme moc rádi že jste se nám po 3 dnech z těžkého komatu, pamatujete si kolik vám je ,kde jste a odkud pocházíte?"

Začala na mě ta paní mluvit ale já se i přes tu bolest přesunul do rohu postele jak moc jsem se bál. Nechápal jsem proč bych jí to sakra měl asi říkat? A co když mi ublíží?

"Naprosto chápeme že jste v šoku proto vás necháme jen vám chceme oznámit, že za zhruba hodinu vás přestěhujeme do vedlejšího pokoje kde budete mít nového spolubydlícího"

Kageyama
Šel jsem ve škole na biologii. Semnou i Oikawa a jeho kluk Iwa-chan. Šli jsme o patro níže ,když v tom do mě jeden kluk omylem strčil a bylo to. Jáz těch dlouhých schodů spadl až úplně dolů. Náhle jsem ani s jednou nohou nemohl hnout.

Asi po 15 minutách mě odvezli do nemocnice. Už jsem tady tak týden a půl a pořad mě tady mají. Jedna noha je zlomená ,ale ta druha je naprosto rozdrcená a doktoři neví co s tím. To je jeden z hlavních důvodů proč tady furt trčím. Chci už hrát volleyball sakra..

"dobrý den pane Tobio chceme vám oznámit že za hodinu vám sem přivezeme nového spolubydlícího"

řekla mi sestřička a hned poté odešla. Tak skvělý..už i tu poslední věc co jsem měl mi vzali a to je soukromí

Pokračování příště..