Milý Shoyo,
už je to třetí den co tu nejsi. Tenhle dopis nikdy neobdržíš. Taky nemáš jak že? Je to moje rozloučení s tímhle hloupým a nespravedlným světem. Myslím na tebe každý den. Každou hodinu. Každou minutu. Každou vteřinu. Každou setinu. Miloval jsem tě. Vždy jsem tě miloval. Stále miluju. Do dnes si tak strašně živě pamatuji jak jsem byl přiřazen k tobě. Něco ve mě bylo jinak...cítil jsem o tebe starost a zájem. Byl jsi jiný. Věděl jsem to již na začátku. Očividně jsi tohle ve mě viděl také. Vzájemně jsme si pomohli a byli šťastní. Chudák kočenka...co teď bude dělat bez nás obou? Co se stane s mou vilou? Co se stane se vším? Nevím. Je mi to upřímně v celku jedno. Pokud budu s tebou, láskou mého života. Je mi úplně jedno vše ostatní. Už jsem na cestě za tebou.
Líbá tě tvůj
Tobio*pohled třetí osoby*
hned jakmile Tobio dopis dopsal udělal z něj vlaštovku kterou vyhodil z okna. usmál se do nebe. hodně ho všechno trápilo. nevěděl co má dělat. jediné na co poslední tři dny myslel byla smrt. ne však Shoyova. ta jeho. chtěl zemřít. žít se Shoyem již na vždy. jen on a Shoyo. okno ze kterého vyhodil již zmiňovanou vlaštovku nechal otevřené. stoupnul si do něj. se slovy "jdu si pro tebe má lásko" z okna vyskočil. asi po mě chcete vědět i jak jsou na tom teď. jsou společně v nebi? jsou stále šťastní? kdo ví. každý by si na to měl udělat názor sám. myslím si že ho však každý máme podobný či úplně stejný. každý mohl a stále může vidět že jsou SPŘÍZNĚNÉ DUŠE.Ahojky,
tohle je oficiální konec této knihy! doufám že jsem vás nezklamala a kniha vás dojala. také doufám že se vám celá kniha líbila. byla bych moc ráda za vás názor do komentářů. zároveň chci poděkovat za veškerou aktivitu v posledních dnech! na mém profilu můžete najít již dokončenou ff na ship kagehina. poté jsou tam další dvě. jedna kuroken a druha bokuaka. tyto dopíši a budu psát o iwaoi a langaxreki.
mějte se krásně a vidíme se u další knihy.
zatím <333
ČTEŠ
Spřízněné duše [KageHina] (probíhají pouze opravy!)
FanfictionNemocnice..místo které nikdo z nás nemá rád a nahání nám hrůzu jen to pomyšlení na to že by jsme tam měli trávit jakýkoliv čas. Denně zde umírají desítky lidí. Ale nás toto děsivé a zároveň velmi důležité místo spojilo..jaká ironie že?