Oheň a Prach

kapitola 23 ✓

Anna

Stáli jsme na rozhlehlé planině. Všude okolo byl jen písek a sem tam nějaký seschlý strom. Tohle že je místo, kde se nachází studna živící celý Vesmír? Prolétlo my myslí. Když tu je všechno tak seschlé. Život za smrt. Takto to funguje? Výměnou za zánik Vesmíru vznikne další? Ne, to by bylo až moc jednoduché. Něco se musí narodit, aby vesmír zemřel, ale zároveň poté musí zemřít, aby se narodil nový svět. Co to ale je? Čemu musím dát život a následně to zabít?

Pozvedla jsem ruku a zahleděla se na konečky svých prstů. Nevadí mi zabíjet, ale tohle bude něco, co vzejde ze mě. Mohla bych to vlastně nazývat vlastním dítětem. Zvládnu si své ruce ušpinit jeho krví?

Svěsila jsem paži zpátky podél těla. Neměla bych nad tím takto přemýšlet. Za mými zády stála armáda, která mě měla bránit, až budu uvnitř. Nesmím na sobě nic nechat znát. Oni mi věří. Jsem jejich bohyně. Jsem jejich světlo. Vše dělají pro lepší život. Všem bylo nějak neprávem ublíženo a věří, že já jim jejich práva vrátím zpět.

Otočila jsem se k nim. Jejich počet mi znovu vyrazil dech. Ve Vesmíru neexistovala větší armáda. Galar se mi tím nedávno chlubil. Stejně tak říkal, že jsou takřka nepřemožitelní. Dokonale se doplňují. Díky tomu, že jsou t bytosti z celého Vesmíru, každý umí něco jiného. Jsou proto rozděleni do skupin, které se jejich spojením stávají téměř dokonalými. Všichni prošli výcvikem spolu, znají všechny své pohyby, pocity, nálady, tajemství. Jsou, jak jedna osoba rozdělena na více částí. Za toto jsem Galara opravdu ctila. Byl to geniální nápad. Pracoval na tom od té doby, co mě pomáhal stvořit. Když se to tak vezme byl to pro mě dárek. Moje armáda.

Usmála jsem se na ně. Ti, co ke mně byli nejblíže, mi jej vrátili a já mohla vidět tu víru a lásku v jejich očích. Udělali by pro mě všechno. A to i já pro ně. To oni se staly mým novým důvodem, proč změnit svět. To utrpení, kterým si všichni prošly. Nehodlám udělat dokonalý svět, to ani není možné, ale pro ně se pokusím v to nejlepší.

„Je čas." Ozvalo se za mými zády.

Pokývala jsem hlavou a naposledy jsem přejela moji armádu pohledem. „Děkuji vám." Zašeptala jsem a nechala svá slova proplout k nim. Najednou byl můj hlas všude. U každého vojáka a každému jsem děkovala. Bylo to jediné, co jsem pro ně v tuto chvíli mohla udělat. Věděla jsem, že mnoho z nich dnes zemře. Bylo mi to líto, ale byla to nutná ztráta.

Otočila jsem se k nim zády a pohlédla na Galara. Oba jsme najednou nechali vyplout naší magii. Prohnala se okolím. Prolínaly se vytvářeli vlastní tanec. Netrvalo dlouho a přímo přede mnou se propadla země a objevil se vchod. Stáhla jsem svojí magii a vykročila.

Vchod ke studně. Tady to všechno začalo. Tady všechno skončí. Položila jsem ruku na kamenné dveře a pomalu je odsunula. Cítila jsem, jako by na mě upíraly svůj vlastní zrak, hodnotily mě. Nakonec povolily a já mohla vstoupit.

Konečně jsem byla zpět. Konečně jsem byla doma.