Oheň a Prach

kapitola 24 ✓

Všechno se zdálo tak známé a zároveň jako bych to všechno viděla poprvé. Vše jsem si musela pořádně prohlédnout. Každá píď se mi zdála tak moc zajímavá! Všude kam jsem jen dohlédla, rostli kořeny Vesmírného stromu. Vytvářeli tak kostru celého komplexu. Cítila jsem z nich neskutečnou moc a moudrost. Neodvážila jsem se na ně sáhnout. Bála jsem se, že bych mohla něco pokazit.

Pod nohama jsem cítila měkkou hlínu. Sálala z ní vlhkost, která s každou další vteřinou, co jsem stála na místě, prosakovala do mého oblečení.

Donutila jsem se udělat několik kroků a celou dobu jsem nemohla spustit ohled ze všech těch rostlin, co zde rostli. Bylo to tak kouzelné. Obrovský rozdíl od místa, ze kterého jsem přišla.

Najednou jsem něco zaslechla. Napjala jsem se a na konečcích prstů se mi objevila zlatavá vlákna magie. Rychle jsem se rozhlédla a když jsem nic nezahlédla napjala jsem uši, jestli ten zvuk znovu zaslechnu.

Pojď. Čekáme. Musíš to být ty. Krev. Život. Smrt. Láska. Zrada. Nenávist. Krev...

Zaslechla jsem šepot. Zdálo se, jako by to bylo více lidí najednou. Nebyla jsem schopna určit nic. Stáří, pohlaví, vzdálenost ode mě. Nic. Neváhala jsem a vydala se směrem, ze kterého jsem si myslela, že hlasy vychází.

Věř. Jdi. Čekáme. Už tak dlouho. Pojď.

Své nohy jsem pokládala skoro automaticky. Slova mi sice nedávala smysl, ale táhla mě k sobě.

Smrt. Život. Vrah. Jsi vrah? Vraždi pro nás.

Dech se mi prohluboval a já s každým slovem prodlužovala krok, až jsem skoro běžela.

Pomsta. Buď náš oheň. Vraždi. Vraždi! VRAŽDI!

Šepot se změnil v ohlušující křik, ale já jej nevnímala a stále běžela stejným směrem. Zanedlouho jsem se dostala do prostorné místnosti. Hlasy na mě stále křičely. Uprostřed místnosti byla obří studna. Na mnoha místech se zřítila a vody z ní tekla ven. Kořeny jí obmotávaly všechny nakonec končili v jejích vodách. Okolo stály tři ženy. Poznávala jsem je. Moje matky. Všechny se drželi za hlavu a nenávistně na mě syčeli. Nevím, co říkaly. Jediné, co jsem slyšela byl řev studny. To od tamtud jsem slyšela všechny ty hlasy, rvoucí moje ušní bubínky.

Udělala jsem několik kroků ke studně, když se přede mě postavila jedna z matek, Urd, minulost. Konečně jsem zaslechla její slova. „Proč se mstíš? Copak jsi slepá!" Zněla hystericky. Snažila se studnu bránit ze všech sil. Byla schopna udělat cokoliv. Obě jsem si však byly vědomi, kdo by v boji vyhrál. Nechtěla tedy bojovat, natáhla ke mně ruku a dotkla se mého čela. V mysli se mi vynořila vzpomínka. Na mě a na Lokiho. Koukala jsem na svoji šťastnou tvář, když jsem Lokiho provokovala. To, co mě však překvapilo ještě více byl pohled na jeho šťastnou tvář. Neusmíval se, ale jeho rysy byly najednou o tolik jemnější a ty jeho oči. Bylo v nich tolik něhy. Jak to, že jsem si toho dříve nevšimla. Po tváři mi stekla slza. Milovala jsem ho. Dokázala jsem jít i za hranice lásky? Byla jsem schopná to udělat pro moji armádu? Pro můj lid?

Znala jsem odpověď. Zradil mě. Nechal mě odejít, ani mě nehledal. Nebylo nad čím přemýšlet. Odhodila jsem svoji nejstarší matku a místností se ozvala tupá rána a křupnutí. Ani jsem se na ni nepodívala. Z očí mi tekli slzy, ale já stále šla za svým cílem. Ty hlasy ze studny chtěli, ať to udělám, tak proč mi zbylé norny brání?

Přistoupila ke mně Vernandi, přítomnost. Já jen čekala, až se mě taktéž dotkne. Chápala jsem jejich styl boje. Byl však předem prohraný. Byla jsem odhodlaná jít přes mrtvoly.

Ucítila jsem chladivý dotek a před očima jsem uviděla tu vřavu venku. Bylo tam mnoho krve. Moji lidé statečně bojovali a Galar taktéž. Nikdy by nedokázal jen stát a koukat. Byl to rozený bojovník, stejně jako Loki vládce. Našimi protivníky bylo mnoho ras z vesmíru ta, která mě však zaujala, byla ta lidská. Jak se sem dostali? Nejsou tak vyspělí, aby toho byli schopni. Odpověď se dostavila ihned po doznění otázky. V davu jsem zahlédla zlatou přilbu s rohy a černé vlasy. Pořádně jsem se na to místo zaměřila a moje srdce vynechalo několik úderů a následně, jako by to chtělo dohnat, začalo bušit neskutečně rychle. Loki. Je tu pro mě. Přivedl s sebou lidi. Rasu, kterou tak moc nesnáší. Spojil se s nepřítelem, aby za mnou přišel. Chtěl mě zastavit, ale proč? Cítil vinu? Bál se smrti? Jaká je správná odpověď? Potřebovala jsem znát správnou odpověď. S bolestí v očích jsem sledovala, jak se probojoval k vchodu. Položil na kamennou desku ruce, ale netlačil. Nevím, co dělal. Najednou se místností rozezněl hlas. Jeho hlas. „Pusťte mě dovnitř, pomohu. Jsem tu kvůli ní. Miluji jí. Nemůžu to jen tak ztratit." Celá jsem se klepala a ani si nevšimla, že mě Vernandi už nedrží.

Narovnala jsem se. Musím jít dál. Musím to vše skončit dřív, než se sem Loki dostane. Nezvládla bych to. Podlehla bych mu.

Udělala jsem dalších několik kroků, než se přede mnou objevila nejmladší, Skuld, budoucnost. Naléhavě mě popadla za paži, a to co jsem zahlédla mi vyrazilo dech. Viděla jsem jen oheň ničící zemi a prach z věcí, co již sežehnul. Nad tím vším jsem viděla sebe s Galarem. Byli jsme od krve a naše oč zářily. Drželi jsem se za ruce a naše magie se mísila. Najednou jsem zahlédla, že je něco špatně. Oba dva jsme vykřikli bolestí, ale stále pokračovali. Museli jsme vytvořit nový život. Oslepila mě záře vycházející z našich těl, ale výsledek jsem už neviděla, jelikož mě někdo od mé matky odtrhnul.

Natočila jsem hlavu a pohlédla do těch dvou smaragdů, které na mě zoufale hleděli. „Omlouvám se." Zašeptal mi do ucha. Sotva jsem je slyšela. Následně jsem ucítila jeho pevnou hruď, jak mě objal. Obětí jsem mu neoplatila, naopak jsem jej od sebe odstrčila.

„Jdi pryč! Nebo ti mám pomoci? Jak moc znáš naše knihy, Loki?" Zakřenila jsem se na něj „Mám tě nechat svázaného trpět pod hadím jedem?" Nadzvedla jsem obočí a založila si ruce na hrudi. Snažila jsem se vypadat vážně, ale ubrečený obličej mi asi moc nepomáhal. „Uteč!" Zakřičela jsem na něj. „Copak nevidíš, co se ze mě stalo?" Ukázal jsem na svoji osobu a následně rozhodila rukama, „Jsme monstrum! Ale víš co?" Odmlčela jsem se. „Je to dobře. Jinak bych toto nezvládla!" Zakřičela jsem a rozeběhla se k studně. Musím to udělat. Vyvolala jsem svojí magii a už jsem byla připravena začít, když jsem na sobě ucítila Lokiho silné paže. „Prosím, vyslechni mě." Obmotal mi své paže kolem pasu a začal mě odsouvat od study, ze které na mě nemilosrdně hledělo Odinovo oko.

Začala jsem se vzpouzet a hystericky křičet. Musím to udělat, nebo ty hlasy nezmlknou!

Jsi slabá. To nedokážeš ani toto? Smrt. Bolest. Zrada. Jsi nicka. Nejsi hodna. Zklamala jsi.

Z očí už mi slzy tekli proudem a já je cítila po celém mém obličeji. Jak nechutné. Bránila jsem se, jak nejvíce to šlo, ale z Lokiho sevření jsem se nevykroutila. Někam mě táhnul, ale já přes slzy nic neviděla. „To zvládneš. Uklidni se. Všechno bude dobré." Šeptal mi do ucha uklidňující slůvka. To však nepomáhalo. Čím díle jsme byli od studny, tím více mě bolelo celé tělo. Hlasy už sice tolik nekřičely, ale stále jsem se cítila, jako by mi drásaly hlavu zevnitř. Byly všude! A ta slova! Měly pravdu. Byla jsem k ničemu. Nezasloužím si žít. Musím splatit vše, co jsem udělala. Musím zemřít.

Přestala jsem s sebou šít. Pohlédla jsem na Lokiho hbitě šáhla k místu, kde si obvykle nechává dýky. Jednu jsem nahmatala a vytáhla ji z pouzdra. Loki ani neměl čas na reakci a já si jeho dýku zarazila do krku. Naposledy jsem se mu podívala do očí a následně i s dýkou v kru se sesunula k zemi.

Tss na to, že jsem si řekla, že u tohoto patvaru budou mé kapitoly mít max 1000 slov, tak už to znovu porušuji :D Hrozné to já.