Oheň a Prach

kapitola 25 ✓

Vystrašeně jsem otevřela oči, do kterých mě ihned udeřilo ostré světlo, takže jsem je znovu zavřela. Co se to děje? Měla bych být mrtvá, ale to vypadá jinak, ne? Všechny ty příběhy, co popisují odchod no Valhally nebo Helheimu, vždy zněli tak velkolepě. Tohle přece není ono.

Pokusila jsem se posadit, ale něco mi v tom bránilo. Znovu jsem zalomcovala končetinami a zaslechla tak známý kovový zvuk. Byla jsem připoutaná. Ale, co krk? Ten jsem určitě v okovech neměla, ale přesto na něm něco bylo a já proto nebyla schopna ani pohnout hlavou.

„Ani se nepokoušej." Zaslechla jsem ten hrubý hlas, do kterého jsem se za tak krátkou chvíli zvládla zamilovat. „Docela jsi mě vystrašila." Uchechtl se a já zaslechla jeho kroky, jak se ke mně přibližují. „Málem jsem tě nezachránil, kdyby tam nebyly tvoje matky, zemřela bys."

Chtěla jsem se na něj podívat, ale nemohla jsem se vůbec pohnout. Neskutečně mě to štvalo. Začala jsem se třást. Musela jsem pryč. Bylo toho na mě moc. Měla jsem zemřít.

Náhle jsem ucítila Lokiho studenou ruku, jak si se mnou proplétá prsty. „Odin zuří. Vůbec nevěděl. Že žiješ. Pravděpodobně zbytek svého života prožiješ v Asgardské cele."

„Můj lid." Zachraptěla jsem a znovu otevřela oči. Musela jsem vědět, co se s nimi stalo. Chtěla jsem se vyškubnout z pout, ale nešlo to. Ani jsem necítila svoji magii. Znovu mě izolovali. „Co se stalo poté, co jsem omdlela." Rezignovaně jsem vydechla a uvolnila svaly. Bylo mi k ničemu se z toho dostat, nebyla jsem na to dostatečně silná.

„Galar to nezvládnul, měli jste propletenou magii, takže se začal hroutit sám do sebe, když jsi se pokusila zabít. Jeho magie se stala nestabilní. Shield zachránil mnoho, ale i tak většina zemřela s Galarem." Pevně odpověděl na moji otázku a upevnil stisk na mojí paži.

„Je to moje chyba. Tohle se vůbec nemělo stát. Všechno je špatně." Z oka mi steče slza a já v pokusu zabránit dalším, křečovitě zavřu oči. „Nemám důvod žít. Všechno jen kazím."

„Hlupačko." Odfrknul si Loki a já ucítila prohyb matrace, na které jsem ležela. Otevřela jsem oči zahleděla se na jeho tvář sklánějící se nad tou mou. Byl tak krásný. Nezasloužila jsem si jej. Byla jsem špatná, všechno jsem pokazila.

„Nemáš pro co žít?" Pohrdavě se na mě podíval „Tak já ti dám důvod." Sklonil se ještě blíže, až se naše nosy skoro dotýkaly. „Žij pro mě." Zašeptal a konečně mě políbil. „Žij pro nás." Odtáhnul se a zhluboka se mi zahleděl do očí. Konečně jsem mohla zahlédnout tu bolest s strach. Opravdu se o mě bál. Měl pravdu. Měla bych žít pro nás. Zasloužila jsem si to ale? Znala jsem odpověď, nezasloužila. Ale i přesto jsem se najednou cítila. tak šťastná. Ano. Budu žít. Všechno napravím. Životy už nevrátím, ale pokusím se udělat vše, co je v mých silách. Udělám to pro něj, pro svoji lásku, pro Lokiho.

Už nebudu utíkat.

Hřejivě jsem se na něj podívala.

„Miluji tě." 

- konec - 

Doufám, že se příběh líbil. Uznávám, konec je takový nic moc, ale já už sama nevěděla, jak pokračovat. Nejdříve sem chtěla příběh ukončit špatným koncem, ani nevím proč, jsem to udělala takhle. 

Musím uznat, že já sama mám takové smíšené pocity. Celkově se mi to moc nelíbí, ale s tím už asi nic moc neudělám. Nejvíce mi asi vadí, že je to z ich-formy, protože co si budem, to je pro mě fakt zlo takto psát :D Raději mám er-formu a vševědoucího vypravěče.  

Tak to je asi vše. Loučím se s vámi a doufám, že někteří z vás se podívají i na mé jiné příběhy.

Gewenea <3