Oheň a Prach

kapitola 4✓

Bože. Cítila jsem se jako po výslechu. Ne, že bych mu nějak extra odpovídala, a když už ano, tak co nejvíce neurčitě. Bylo na něm vidět, že ho to frustruje. Bastard. Co čeká. Mě unese a pak si myslí, že mu o sobě všechno vyklopím? Kdybych aspoň neměla ty zajebaná pouta!

Začala jsem s sebou nepříjemně šít a cukat s pouty. Štvalo ho to. Neskutečně moc! Byl tak to dobrý pocit se koukat, jak má na tváří čím dál více naštvanou grimasu. Aspoň do té doby, než mě neuhodil.

Kretén! Moje tvář! Bylo mi jasné, že budu mít modřinu. Nesnášela jsem to. Modřiny se mi dělali každou chvíli. Stačilo se jen trošku praštit a už to na mě bylo vidět. A on mě teď uhodil do obličeje? To nemyslí vážně! Já si na své fasádě vždy dával atak záležet!

„Odpovídej!" zavrčel a vytáhl mě za vlasy. Bolelo to, ale já jsem byla moc hrdá na to, abych bolest dala znát. Nepodrobí si mě!

„Sráči!" Dala jsem mu více než jasnou odpověď. Nehodlala jsem mu o sobě nic říkat. Unesl mě. Nejsem úplná kráva. A ten jeho úšklebek. Nesnášela jsem ho. Tvářil se vždy tak arogantně. Zároveň jsem ale mezi námi cítila nějakou zvláštní vazbu. Nevěděla jsem, co to znamená.

„Jak chceš." Shodil mě na zem a kopnul do břicha. Z nějakého důvodu jsem se nebránila. Necítila jsem, že by to bylo správně. Něco mi v tom bránilo. Cítila jsem, jak do mě kope a nadává mi. Snažil se k odpovědím dostat násilnou cestou.

Chytla jsem jej za kotník, který mířil do mého obličeje. Byla jsem naštvaná. Můj obličej ne! Zlost do mě najednou narazila, jako vlna do útesu. Silně a úderně.

Loki zkřivil tvář bolestí, ale uvolnil svůj kotník z mého sevření a znovu do mě kopnul. V tu dobu se skácel na zem a držel se za břicho. Bylo to to samé místo, jako to, do kterého mě udeřil.

„Jak jsi to udělala?" Procedil a s nenávistným pohledem mě propaloval. Nechápala jsem. Já něco udělala.

Přivřela jsem oči a štípla jsem se do předloktí. Cukl s sebou. Cítil to! Nevím, co se stalo, ale právě cítil mojí bolest. Perfektně jsem napodobila jeho úšklebek a ukázala mu můj prostředníček. Zmrd. Zasloužil si to. Ale funguje to i obráceně?

Očividně se jeho myšlenky ubíraly podobným směrem, jelikož se také štípnul.

Au. Sakra fungovalo to i obráceně. Už se mi to tolik nelíbilo.

„Tak to vypadá, že budeme muset žít v symbióze." Prohodil nevzrušeně. To mu to nevadilo? Byl najednou tak nezaujatý. Mátlo mě to. Každou chvílí se jeho nálady měnily.

Odfrkla jsem si a postavila se na nohy. Oba jsme bolestí zaúpěli. Bolel mě snad každý sval v těle. Ne! Bolel nás každý sval v těle. Tohle si užiju. I přes to, že mě to opravdu bolelo, jsem se pořádně protáhla a dala zabrat bolestivým místům.

Zkřivil obličej hněvem i bolestí. Viděla jsem na něm, že mě chce znovu uhodit, ale uvědomoval i, že by tak ublížil i sám sobě.

„Dáme si něco k jídlu." Oznámil skrz zaťaté čelisti a už mě táhnul do další místnosti, kuchyně. Neříkám, že jsem neměla hlad, ale mohl se mě taky zeptat. Nejsem věc, aby o mně rozhodoval! Zavrčela jsem, ale dala jsem se do jídla, které se přede mnou objevilo. Pouta mi nesundal, takže to nebylo nějak pohodlné.

„Ta moje síla," nadhodila jsem a od e na mě se zvednutým obočím podíval „Co to je? Říkal jsi, že bych tě neměla být schopná odstrčit. Odkud si tedy myslíš, že to mám?"

Jeho oči tak se tak zvláštně zaleskly. „Myslíš, že bych se tě na to předtím ptal, kdybych to věděl?" optal se sarkasticky „Ale je tady jedna možnost." Pokračoval, aniž by se mi přestal koukat do očí. Nedočkavě jsem čekala, ale on se k odpovědi neměl.

„Nevěřím ti, neřeknu ti to." Ospravedlnil se. „Budu si to musel le nějak ověřit." Ušklíbl se a položil jednu ruku na stůl.

„Řekl bych, že si zítra uděláme takový menší výlet." Zasmál se a pokračoval v jídle.