Oheň a Prach

kapitola 2 ✓

Ráno jsem se vzbudila se strašnou bolestí hlavy. Jako kdybych měla kocovinu. Ale já jsem včera nepila, ne? Celou včerejší noc jsem měla jako v mlze. Náhle jsem si vybavila obraz toho muže. Musela jsem uznat, že z něj čišela inteligence a...krutost. Jeho oči měli barvu smaragdu. Jeho pohled byl ledový, takový až mrtvolný, ale zároveň v jeho čích hořel živoucí oheň, jenž hodlal spálit vše v okolí na prach. Možná to ho dělalo v těch mých očích tak krásného.  

Nemotorně jsem se postavila a odvrávorala do kuchyňky pro prášky a sklenici vody. Díky bohu byl stále víkend, takže jsem v tomhle stavu nemusela do školy. Posadila jsem se ke stolu a složila hlavu do dlaní. Z mých úst se vydral bolestný sten. Jen sedět mi dělalo potíže. Co jsem proboha vyváděla, že se tak cítím? Když si pamatuji, jak jsem šla v pohodě spát. Žádný alkohol, žádné drogy, prostě nic. Tak proč se cítím, jako bych byla několikrát přejetá náklďákem?

V poledne za začalo zatahovat a poté přišla bouřka. Mám ráda bouřky. Nevím proč, ale přijdou mi takové očistné. posadila jsem se k oknu a pozorovala kapky deště a blesky. Jeden z blesků udeřil celkem nedaleko od budovy hotelu, ale to nebylo to, co mě na něm zaujalo. Zdálo se mi, že jsem viděla nějakou postavu padat s bleskem. To je ale nemožné. Jen jsem se nad tím zasmála a pokračovala v pozorování deštivého města. Myšlenka na to, co jsem viděla mi však hlodala v hlavě. Jak by vůbec něco takového mohlo být možné?

Vždycky jsem byla až nezdravě zvědavá, takže jsem za pár chvil už vycházela z pronajatého pokoje. Narychlo jsem si za chůze nandavala kabát a spěchala ven. Nevadilo mi, že zmoknu. Jak jsem říkala předtím mám bouřky ráda.

Proplétala jsem se překvapivě celkem rušnými ulicemi města. Každý spěchal se někam rychle schovat, než zmokne ještě víc. Já jsem však měla jiný cíl. Nedaleký park kam pravděpodobně udeřil blesk  do nějakého ze stromů. Už jsem byla kousek, když do mě nějaký muž hrubě narazil. Docela to bolelo, jelikož někam běžel. Oba dva jsme zakolísali a málem spadli, jelikož ani já jsem nešla nijak pomalu, ale nakonec jsme se díky bohu udrželi oba na nohou. Přeci jenom i když mi nevadí, že zmoknu do louží si lehat nemusím. Čekala jsem, že se aspoň omluví, ale on po mně jen hodil naštvaný pohled a chtěl běžet dál. Avšak, když se naše oči střetli oba dva jsme ztuhli. „Ne, to není možné" zašeptám. Oba na sebe koukáme jak na zjevení. Právě přede mnou stál ten muž, který se mi "zjevil" včera večer. Ten se rychle vzpamatoval a zatáhl mě do nějaké postranní uličky, kde nebylo tolik lidí. Nejdříve jsme na sebe jen koukali, oba jsme si toho druhého museli pořádně prohlédnout. 

„Kdo jsi?" zavrčel a vrazil mi dýku pod krk. „A jak ses mi dostala do hlavy? Když seš jen obyčejná obyvatelka Midgardu. Nic na tobě není zvláštního"

Za normálních okolností bych se asi urazila a svým hněvem ho sežehla z povrchu zemského. Jak si vůbec něco takového může dovolit vyslovit? Avšak v tomto momentě jsem byla schopna na něj jen tupě hledět.
Ten muž mi přitlačil dýku na krk. Ucítila jsem, jak mi malý potůček krve stéká kolem ostří až do dekoltu. To mě asi probralo a vší silou jsem se ho pokusila odstrčit. 

To, co se následovně stalo jsem ještě hodně dlouho nechápala. Odstrčila jsem ho, to ano, ale on skončil na druhé straně uličky zabořený ve zdi, kde se pod ním rýsovala celkem velká prohlubeň.

„Kdo sakra jsi?" zakřičela jsem. 

Černovlásek ze bez sebemenšího problému zvednul a posměšně se na mě podíval „Já, ne tak obyčejná Midgarďanko, jsem Loki," pravil a arogance z jeho hlasu nešla přehlédnout „ z Asgardu."