kapitola 11 ✓

623 44 1
                                    

Probudila jsem se připoutaná k židli v nějaké malé stroze vybavené místnosti. Naproti mně byl stůl, za ním ještě jedna židle a dveře. Po mé pravici bylo takové to klasické zrcadlo ze všech detektivek. Byla jsem si jistá, že zezadu někdo je a pozoruje, co se tu děje.  Poslední věc v místnosti byla kamera. 

Zavrtěla jsem s sebou a ucítila tu bolest všude po těle. Ani mi nezavázaly rány, takže jsem cítila, jak mi po těle stékají pramínky krve smíšené s potem. Otřásla jsem se nechutí. 

Za nedlouho do místnosti vešel nějaký muž. Měl krátce střižené hnědé vlasy, vysportovanou postavu a asi zelené oči. Na tu dálku jsem to fakt nepoznala. Přisedl si na židli na proti mně. Tvářil se velmi nezaujatě a v ruce si točil s nějakým nožem. „Jsem Clint." zastav nůž na následně jej znovu roztočil. „Kdo jsi ty? namířil zmiňovanou zbraň mým směrem.

Silou vůně jsem se držela, abych se neušklíbla. Nevím jestli se tím snažil vyhrožovat, ale tím párátkem by nic neudělal. Jen by se ke mne přiblížil a magií bych mu přelámala pár kostí. „Anna" pokusila jsem se chladný nezaujatý tón. Nemělo smysl mu zatajovat jméno, zjistil by jej jinak. Promnula jsem si zápěstí. Měla jsem je v klasických kovových potech. Schválně jsem nechala mezi zajiskřit magii mezi prsty. Možná by bylo chytřejší to nechat na moment překvapení, ale já jsem prostě měla až moc velké ego.

„Hezký trik." Zabručel Clint „Odkud pocházíš?" Pokračoval v jednoduchých otázkách. Po pravdě jsem odpověděla a nechala jej se zeptat na dalších pár banalit. Nevím, k čemu jim to bylo. Stejně už museli dávno mít moji složku, kde to všechno bylo napsané. 

„A co ta tvoje magie?" změnil najednou téma. Jen jsem se ušklíbla a ukázala mu obhrublé gesto. Ani jsem mu nemohla nic moc říct. Nevěděla jsem to zas tolik. „Hold jsem taková velká záhada, co?" Vyplázla jsem jazyk. Clint však byl stále ledově klidný až to skoro vypadalo, že ho nic z toho nezajímá. Přesto jsem si všimla, jak napjatě sedí, i když se snaží být uvolněný. Všechno to byla jen hra. Z mého úhlu pohledu velmi zábavná a hazardní hra.

„Proč bych vám něco takového měla říkat?" zahleděla jsem se na krev za mými nehty. „Copak? Bojíte se?" Praštila jsem pouty a ty se rozpadly na kovový prach. Velmi dobrý trik, který mě naučil Loki asi před čtrnácti dny. 

Clint rychle zareagoval a hodil po mě ten jeho nožík. Vytvořila jsem před sebou provizorní štít. Neutíkala jsem. Nebyla jsem hloupá, nevěděla jsem, kam bych se mohla dostat, kolik lidí tam veku je. Potřebovala bych mnohem víc informací, teď hrálo všechno proti mně. „Vážně si myslíš, že jsem tak hloupá, abych utíkala do neznáma?" Začala jsem se smát. 

„To by bylo opravdu, jak říkáte hloupé, slečno Tueen." Vešel do místnosti muž s tmavou pletí a s takovou tou pirátskou páskou přes oko. Zajímalo by mě, jestli to má ze stejného důvodu, nebo to oko opravdu nemá. Klidně jsem seděla na židli a koukala se, jak se do malé místnůstky valí čím díl víc lidí. 

„Oh to je pozornosti." zavrněla jsem „Asi se začnu červenat."Natočila jsem si pramínek tmavých vlasů na prst. Nikdo na moje narážky nereagoval. Pff. Suchaři. Proč se nikdo nechce hádat? To by byla potom větší zábava.

Bylo nás tu asi deset. Já, pirát, Clint, Stark, kapitán a nějací agenti. Provokativně jsem se na Starka zašklebila. Ty modřiny mu slušely. Fialová barva jeho obličeji velmi chyběla.

„Nechceme toho po vás moc slečno." Začal mi muž s páskou promlouvat do duše „Řekněte nám váš vztah s Lokim a také nám vysvětlete vaši magii. To je vše."

„Můj vztah s Lokim?" Začala jsem se smát „Nesnášíme se, ale žili jsme celkem v symbióze." Stále jsem se smála. Lidé v místnosti buď protáčeli oči, nebo nereagovali. Musela jsem se jim zdát jak šílené dítě. Asi měli pravdu. Ale, co na tom bylo špatně.

„Moje magie vám může být u prdele." Neodpustila jsem si nadávku „Není to vaše magie, neřešte, co se vás netýká." Nechala jsem svůj pohled ztvrdnout, až se pár přítomných pod mým pohledem ošilo. 

„Sorka zlato." ozval se místností hlas miliardáře a následně jsem na zápěstí cítila znovu pouta. Tato ale byla zvláštní, necítila jsem magii proudící mi prsty. Jako bych zápěstí vůbec neměla. Zajímavé. 

Z místnosti pár lidí odešlo. Mezi nimi byl i kapitán Amerika, ale jinak jen agenti. Nedlouho po poslední, odchozím jsem schytala tvrdou ránu do obličeje. Škubla jsem s sebou a cítila, jak se mi do úst valí krev. Jen jsem se krvavě usmála a čekala na další ránu. Nešetřili mě. Po každé ráně mi byla položena nějaká otázka. Vždy se to týkalo Lokiho nebo mé magie. Na něco jsem popravdě ani odpověď neměla. 

,,Sehrálo se to všechno moc rychle. Ani si to úplně nepamatuji" zachraptěla jsem a odplivla krev z úst. Musela jsem jim něco říct, ale zároveň jsem musela svá slova volit s rozvahou. Nechtěla jsem jim říct něco užitečného. Nevěděla jsem na jaké jsou straně. Vlastně jsem nevěděla ani na jaké straně jsem byla já, ale tito lidé šli proti Lokimu, takže já musím jít proti nim. ,,Dříve  jsem byla v rámci možností obyčejná dívka, měla jsem normální dívčí sny a ambice a teď? Teď je to všechno jiné. JÁ jsem jiná...'' Nechala jsem větu vyznít do ztracena. Zatřásla jsem se speciálními pouty na mém zápěstí. Všichni v místnosti se na mě s obavami v očích podívali. Báli se mě a to se mi líbilo. Ta moc, co jsem nad nimi měla i s rukama v poutech byla uchvacující.

Tak pro ty, co tyhle moje vykecávací chvilky po kapitole čtete. Na test jsem se samozřejmě nic nenaučila. Ještě k tomu mi profesorka celou dobu koukala do papírů a komentovala to, takže moje nervozita vystoupala celkem vysoko. Ale aspoň na trojku sem to asi obkecala :D Yaay

Tak a teď něco k příběhu. Zhruba někde tady jsem minule knihu utla (i když to předtím byla asi 23 kapitola :D). Co se ale snažím říct je, že od teď si už moc nepamatuji moje úmysly, takže se zde objeví ještě větší kýč, než do teď. Zároveň si myslím, že by příběh mohl být tak v polovině. Vše záleží jen na tom jak se budu vykecávat.



Oheň a PrachKde žijí příběhy. Začni objevovat