Oheň a Prach

kapitola 13✓

Následující dny jsem s zažívala peklo. S mučením nezůstali jen u bití. Dostávala jsem elektrické šoky, často používali i střídání a ledové vody, samozřejmě použili i dýky a různé kleště. Nikdy však nezašli tak daleko, aby se na mém tělo potom objevil nějaký velký důkaz jejich činů. Vždy jen jizvy a modřiny. 

Vše jsem přežívala v té samé místnosti. Mé fyziologické potřeby nedostávaly dostatečnou pozornost. Jídlo jsem skoro nedostávala a pití velmi nepravidelně. Víc se o mě nezajímali. Proto určitý roh místnosti začal po čase až nesnesitelně páchnout. Bylo mi z toho opravdu zle.

Jediným důvodem, proč jsem se ještě absolutně nepomátla byl Tony. Výslechů se sice neúčastnil, ale vždy za mnou poté přišel. Vždy jen na chvíli, ale přinášel mi jídlo a někdy mě i ošetřil. Vždy ke mně mluvil, i když jsem mu neodpovídala. Nemluvila jsem s nikým. Ani jsem nevěděla, jestli to mé hlasivky ještě zvládnou. jediné, co jsem vydávala byl chraplavý křik. 

„Už tu jsi týden." pravil smutně můj jediný přítel zde, když mi čistil rány na předloktí. 

Přikývla jsem. Měl pravdu, bylo to dlouhých sedm dní.

„Plánuji tvůj útěk." pokračoval v monologu. Škubla jsem s sebou. Mohlo by to být možné? A co Loki? Ne! Pro toho jsem toho už vytrpěla dost. „Kdy." Zachraptěla jsem zmoženým hlasem. Starkovy oči zajiskřili. Konečně jsem na něj po týdnu promluvila. 

„Za dva dny. Moc lidí z týmu se k nám nepřipojí. neví, co ti tu dělají. Fury to drží po zámkem. Nevěřili by mi, ale snad Banner by mohl." z Tonyho hlasu byl slyšet smutek a zlost. Obětovával toho pro mě opravdu hodně. Nehledě na to, jestli opravdu uteču či ne, on se stane nepřítelem Shieldu. Nechápala jsem, proč mi pomáhá, když z toho nic neměl. Všechno bylo proti němu. 

Dojedla jsem a Tony urychleně odešel. Cítila jsem se zvláštně. Svoboda byla tak blízko. Mohla bych se konečně nadechnout čerstvého vzduchu, nechat sluneční paprsky laskat mojí kůži. Člověk by neřekl, kolik s ním udělá týden v jedné místnosti. Tolik věcí, co jsem považovala za samozřejmost, najednou na mém denním plánu nebily. Usmála jsem se. Znovu jsem se smála. Už jsem neuměla plakat. Z mých úst místo vzlyků vycházel jen smích. Nedokázala jsem to, tolik bolelo si přiznat pravou bolest. Raději jsem ji zastínila radostí šílence.

...

Ležela jsem vyčerpaná na zemi. Dnes se rozhodli zajít o krok dál. Přinesli rozžhavený olej. Strašně to bolelo, ale já jsem jen křičela bolestí a křik prokládala smíchem. Mám na těle mnoho popálenin od oleje. Nejvíce na rukou. Puchýře, které se mi udělaly pod poty s každým pohybem nepříjemně praskají. 

Musela jsem se vyléčit. Loki mi říkal o léčitélské magii. Nedozvěděla jsem se toho moc, ani on v tom nějak nevynikal. Nemohl mě toho moc naučit. Řekl mi jen základní teorii, ale dál jsme se nedostali.

Zavřela jsem oči. Jsem norna! Vládnu času. Mohla bych pokusit využít toho, abych některé rány zahojila. Vyvolávala jsem svojí magii. Cítila jsem, jak mnou proudí. Jen zápěstí, jako by vůbec neexistovala. Pouta mi v tom bránila. Nechala jsem pohltit celé své tělo. Zaměřila jsem se na místa, kde jsem byla popálená. Kumulovala jsem magii v těchto místech a představovala si, jak čas plyne, jak se léčí, zarůstají a mění se v nepatrné jizvičky. 

Neodvažovala jsem se otevřít oči a podívat se, zda moje snaha přinesla úrodu. Místa jsem stále cítila, ale už to spíše znělo jak ozvěna. 

Dveře se prudce otevřely a narazily do stěny za nimi. Prudce jsem se posadila a pohlédla jejich směrem. Ve dveřích stál Iron man ve svém blyštivém brnění. Jeho přilba se otevřela a já se mohla dívat do jeho zmatených čokoládových očí.

„Sice nevím, jak se ti to povedlo, ale hejbni s sebou." Zamával prudce rukama a uvolnil průchod z místnosti. Zběžně jsem se podívala na své tělo. Podařilo se mi to, byla jsem v pořádku. Vyběhla jsem na chodbu. Tony mě vedl bludištěm chodeb. Z komplexu jsem slyšela zuřivý řev. „Banner nám dává čas, abychom zmizeli bez zbytečné pozornosti." Osvětlil mi, jako by mi četl myšlenky. Nezajímalo mě to. Hlavně, že se odtud dostanu.

Zaběhli jsem za roh a Tony se na mě otočil. Popadl mě za zápěstí a sundal mi pouta. Musel vylézt ze svého obleku, jelikož zámek byl na otisk prstu. 

Podívala jsem se na své ruce. Byli zničené. Vždy to odnesly nejvíce. Cítila jsem, jak se mi do nich hrne magie, ale po tak dlouhé době, co jsem je nepoužívala, jsem nebyla schopna v ji v sobě udržet. Odnesla to stěna kousek od nás. Zaměřila jsem se na ni. Celá se zřítila. Prach se rozprostřel po celé chodbě. 

Ruce se mi třásly, jak jsem se snažila držet pod kontrolou. Schytala to další zeď.

„Co to děláš?!" Křičel Tony „Ještě jedna v této oblasti a komplex se zhroutí!"

Okolo rukou se mi tvořila hradba magie. Podvědomě jsem se chránila, aby mi už nikdo neublížil, ale zároveň mi to zabraňovalo uzavřít magii uvnitř. Nemohla jsem mířit na zdi. Nevěděla jsem, jak daleko jsme od konce.

Třásla jsem se. Musela jsem to ze sebe někde dostat, ale nemohla jsem. Musela jsem se zachránit. Potřebovala jsem u sebe Lokiho, ten by věděl, co dělat. Dokázal by mě zachránit. Ten tu však nebyl. Možná se mě ani nepokoušel zachránit. Přeci jenom týden jsem o něm neslyšela ani slovo. 

Loki. Opakovala jsem si jeho jméno jako mantru. Uklidňovalo mě to.

Loki. Všechno, co mě za tak krátkou dobu naučil.

Loki. Všechny ty vzpomínky na něj. Nenávist, která postupně odezněla.

„Loki." Vydechla jsem. Uklidnila jsem se. Ruce už jsem měla v pořádku. Podívala jsem se na Tonyho. Už byl znovu v jeho brnění a jediné, co mu bylo vidět, byl obličej. Pokývala jsem hlavou a znovu jsme se vydali na cestu ven z toho pekla.

Dneska jsem toho stihla napsat opravdu hodně. Možná dokonce ještě přidám jednu kapitolu, ale jen možná :D Jinak doufám, že se vám příběh aspoň trošku líbí. Já se třeba neskutečně bavím, když čtu ty slátaniny, co jsem psala předtím. Vůbec nechápu, jak jsem mohla něco tak špatného publikovat. Upřímně lituji všech, co to četli ještě předtím, než jsem to přepsala. Sice i toto není žádná sláva, ale oproti originálu to je na úplně jiné úrovni. 

gwenysmile