Oheň a Prach

kapitola 7✓

„Soustřeď se!" křičel na mě už po několikáté za tento den Loki. Frustrovaně jsem vypustila vzduch z plic a znovu se zadívala na tu hloupou plechovku.

Mám za sebou už týden výcviku, kdy se mě snaží Loki něco naučit. Nepřipadala jsem si tak marná. To se ale dneska změnilo. Asi deset metrů ode mne stála na pařezu stará plechovka. Jediný můj úkol byl ji nějak deformovat. Loki to nechal absolutně na mě. Jenže to byl asi ten problém, kdyby mi dal rozkaz, ať hloupou plechovku rozčtvrtím, moje mysl by najednou pracovala úplně jinak a třeba by se mi to i povedlo. Teď jsem však jen tupě zírala před sebe a nebyla jsem schopná ničeho.

„Nejde to." Zaúpěla jsem a vjela si prsty do vlasů. No tak, když to není tak těžké! Zavřela jsem oči a pomalu vydechla. Skoro už automaticky jsem vytáhla na povrch svoji moc a představila si, jak plechovku zevnitř roztrhává. Nic! Prostě nic.

„Zkus to jinak" zavrčel Loki u mého ucha „Představ si svůj hněv. Ten použij jako vyvolavač a až potom se pokus ten objekt deformovat."

Poslechla jsem. Vzpomínala jsem na všechny naše hádky, to jak ho nenávidím, ale musím tu být přes svoji vůli, bych nikomu neublížila. Naštvalo mě to neskutečně rychle. V tu dobu bych byla schopna asi čehokoliv. Jen jsem se na plechovku podívala a už byly její kousky roztříštěné po okolí. Povedlo se, ale já v tu chvíli byla tak naštvaná, že jsem to nevnímala. Vidění se mi okrajově rozmazávalo, ale já tou nevěnovala pozornost. Otočila jsem se na viníka toho hněvu.

Loki stál opřený o jeden ze stromů několik metrů ode mne. Nevím, kdy tam stihnul utéct, avšak kdyby zůstal za mnou, už bych se na něj vrhla. Tak moc jsem mu chtěla ukázat, že tu jsem nedobrovolně, že ho nenávidím. Koukal se na mě takovým zvláštním pohledem. Na chvíli jsem se zarazila, ale pak jsem rychlou chůzí vyrazila k jeho osobě.

Už jsem byla u něj a chtěla mu jednu vrazit, když uhnul a skopnul mě na zem. Se zavrčením jsem se vyškrábala na nohy a znovu zaútočila. On se mi však jen znovu vyhnul a já schytala kopanec do zad. Ta bolest mě dělala snad ještě nepříčetnější. Znovu a znovu jsem se zvedala, ale on mě vždycky srazil zpět. Byl tak elegantní, když se mnou bojoval. Nebo spíš já bojovala s ním. Loki vypadal, jako by se ho to vůbec netýkalo. Jeho dech byl na rozdíl od mého absolutně klidný. Byla jsem si jistá, že ruce v kapsách nemá jen proto, aby mě ještě více nenaštval.

Vztek ze mne pomalu vyprchával. Asi jsem se opravdu potřebovala jen vybít. No spíš zbít. Tělo jsem měla plné modřin a podlitin. „Děkuji."

Loki jen stál a pohrdavě se na mne díval „Neměla bys bojovat zaslepena hněvem. Akorát děláš zbytečné chyby." Podrážkou boty do mne šťouchnul, jakoby se ujišťoval, jestli vůbec žiju. Otočil se a při cestě do domu ještě prohodil, že od dalšího dne mě bude učit i fyzický útok.

Já jsem se jen sesunula ještě více na zem a čekala, až odezní bolest svalů. Loki mi vysvětloval umění léčitelství, ale to bylo nad moji úroveň. Učila jsem se sice celkem rychle, ale sotva jsem byla schopna nechat roztříštit plechovku. Určitě jsem neměla na to si vyléčit pohmožděné svaly.

„Argh." Vydechla jsem dech skrz zaťaté zuby a odešla za Lokim. Nebudu před ním hrát nějakou panenku. Ať se chlapec dívá, co udělal. Pouto bolesti mě donutil nějakou záhadou zrušit, takže už se mohl jen dívat. Škoda. Přála bych mu cítit se jak já.

Fakt se stydím za své vyjadřovací schopnost xD Ale prostě v ich-formě já psát neumím.