Oheň a Prach

kapitola 16 ✓

Přišla jsem k Tonymu a z jedné ze skříní jsem si vyndala nějakou skleničku, kterou jsem mu podala. Bez jediného slova mi taky nalil tu hořkou zlatavou tekutinu a já ji do sebe urychleně kopla. Začínalo toho na mě být moc. Všechno to, co se točilo okolo mě a mé magie, Loki a nakonec moje city k němu. Nevyznala jsem se v nich. Nemilovala jsem ho, to jsem si byla jistá, ale lhostejná jsem k němu také nebyla. Určitě mě přitahoval, avšak musela jsem si držet odstup. Už jen kvůli tomu, že on mě viděl jako obchod, ne jako potencionální partnerku. 

Znovu jsem si nechala nalít a tentokrát jsem hořkou tekutinu na jazyku převalovala. Bylo to odporné, ale nutilo mě to přemýšlet na něčím jiným. Ne na dlouho. Ihned, co jsem polka se mé zmatené klubko myšlenek znovu rozkutálelo stejným směrem. Bylo to jak zadržovat vlastníma rukama lavinu. Absolutně nemožné.

„Co se děje?" nadhodil můj přiopilý společník.

Zakroutila jsem hlavou. Nechtěla jsem o tom mluvit. Rozhodně ne s ním. Skoro jsme se neznali. Za ten týden jsem se toho sice o něm dozvěděla dost. Na tu krátkou dobu, co u mě mohl strávit toho namluvil opravdu kvantu. I tak jsem mu ale nevěřila. Ne na tolik, abych mu zde vylévala mojí labilní dušičku. Vždy jsem takovéhle věci držela v sobě. Bylo to tak lepší. Proč bych tím měla někoho zatěžovat? Akorát by se mi vysmál, že jsem jen naivní hloupá puberťačka. 

Popostrčila jsem k Tonymu svojí skleničku, ale on mi nenalil. Naštvaně jsem se na něj podívala a propalovala ho pohledem. Ať sem dá ten alkohol! Potřebuji se nějak odreagovat i když mi to nechutná.

„Je ti jen osmnáct." zašklebil se na mě na oplátku „V Americe se smí pít až od 21." Pokračoval, když viděl můj nechápavý pohled.

„My jsme v Americe?" Vyhrkla jsem. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Čekala jsem, že budeme kousek od mého rodného města nebo aspoň na stejném kontinentu. 

„Jasný, co čekáš?" zmateně se na mě zamračil. 

„Jsem z Evropy a sem mě Loki přenesl. Nenapadlo mě to." Sklopila jsem zrak. „Ty víš, kde jsme?" Zvedla jsem zrak od velmi zajímavého vzoru na stole a zadívala se mu do očí.

Tony jen pokrčil rameny. „Předpokládám, že někde u hranic s Mexikem. Signál tu sice není, ale Jarvis něco takového mlel. Bez signálu mu to moc nejde. Rozhodně jsem ale v USA."

Frustrovaně jsem si prohrábla vlasy na opřela se lokty o stůl. Tak daleko od domova? Ale dalo se to tak nazývat? Bydlela jsem v hotelu, protože jsem byla vyděděna z domu. Všechno jsem tam musela nechat. Můj majetek už musel být někde zabavený, protože jsem se v hotelu neobjevila a nezaplatila za pokoj. Je možné, že mě hledají? Už jsem se tam neobjevila přes dva měsíce. Určitě si musel někdo všimnout. Byť jen ve škole. Má z toho ta fúrie aspoň nějak problémy? Přeci jen do nedávna byla můj zákonný zástupce, ale také jsem zmizela jen pár dní po dosažení plnoletosti, napovídá to spíše k plánovanému útěku, než k únosu. Stejně by mě nikdo nehledal až na jiném kontinentu. 

„Tak daleko." zašeptala jsem a upřela své modré oči k oknu. Jak se mi povedlo něco takového neřešit? Proč mě ani nenapadlo se zeptat? Po mém pokusu o útěk by mi Loki odpověděl, nemohla jsem odejít. Tak proč? To jsem tu byla tak spokojená? Blbost! Nenáviděla jsem to tu. Nenáviděla jsem jeho. 

Na své paži jsem ucítila hřejivý dotyk. Pohlédla jsem do těch oříškových očí plných pochopení. Jak mě mohl chápat? Proč by se vůbec snažil? Snížit se na moji úroveň a pochopit? Tolik otázek. 

„Odkud jsi?" Povzbudivě se na mě usmál. Byl tak hodný. Zajímal se o mě. Snažil se mi pomoct. Už od začátku se ke mně choval tak vlídně. Dlouho jsem nic takového nezažila.  Jestli vůbec někdy. Rodiče jsem neměla a ta fúrie se ke mně rozhodně hezky nechovala. Přátelé sice byli milí, ale ne takhle. Byla to prostě parta teenagerů, nebylo se čemu divit. A Loki? U toho jsem byla ráda, když se na mě nebyl jízlivý a když se usmál, tak jsem málem radostí skákala. 

„Z Anglie." Děkovně jsem se usmála a zastrčila si vlasy za ucho „Z města kousek od Londýna." Položila jsem dlaně na desku stolu a začala si hrát s prsty. „Žila jsem jen se svou babičkou, což jak se nedávno ukázalo moje babička vůbec nebyla. Byla hrozná. Na mé osmnácté narozeniny mě vykopla z domu. Ale jinak sem si žila v celku spokojeně. S penězi jsem neměla problém a kamarádů jsem měla taky plno. Vždy se mnou chodili nakupovat šperky a následně se mi je snažili ze srandy odcizit. Říkávali, že se v tu dobu proměňuji v krvelačného draka." Pousmála jsem se nad vzpomínkou, když jsem se takhle prala o dva stříbrné náramky se zlatými slzami. Byla jsem šťastná. Většinou jsem své okolí přizabila, ale všichni jsme se bavili. „S Lokim to všechno skončilo. " Povzdechla jsem si „Ale nelituji toho, naučil mě ovládat svojí magii, bez toho bych své okolí stoprocentně zabila." Na konci vyprávění jsem se znovu podívala ven z okna. Neříkala jsem ještě před chvílí, že mu tu nebudu vylévat srdéčko? Co všechno se mnou zvládla udělat jedna dobře položená věta? Bylo to až děsivé. 

Zůstali jsem v tichu. Tony se sice odtáhnul, ale i tak tu byla taková příjemná atmosféra. Nepotřebovali jsme mluvit. Rozhodně já ne, nevím, jak on. Já jsem se ale celkem vymluvila při svém výlevu. 

Netrvalo to dlouho a Loki vplul do místnosti. Starka ani mě si nevšímal. Jen si došel pro nějaké pečivo a bez jakékoliv emoce se dal do jídla. Oba dva jsme na něj napjatě zírali. On však, jako bychom neexistovali. 

„Co se děje?" optala jsem se s povzdechem. „Ne, lepší otázka." Opravila jsem se „Co se stalo mezi vámi dvěma? Chápu, že jsi naštvaný na mě, ale na něj?" Pozvedla jsem obočí a podívala jsem se jak na jednoho, tak na druhého. Ani jeden se neměl k odpovědi.

„Možná jsme mezi sebou měli menší aférku." Podrbal se Tony na zátylku. 

„Kterou tenhle egoista nádherně posral." Doplnil jej naštvaný Loki. 

Víc jsem z nich nedostala. Ale viděla jsem na Tonym, že už to dávno neřeší. To Lokimu to stále leželo v žaludku. 

Znovu jsem si povzdechla. „Co kdybychom to teď neřešili?" Nadhodila jsem s planou nadějí v hlase „Máme víc problémů, než to, že jste se spolu párkrát vyspali a Tony to nějakým zázračným způsobem zničil." Ano možná jsem trošičku žárlila, ale jen trošičku. Přísahám! 

„Pravda." Pokýval Loki hlavou „Nejenže tu máme Shield, ale jde si pro tebe i jeden z těch, co tě pomáhal stvořit." 

Tak můj plán s knihou se trošičku rozrostl a možná bude trošičku delší. Musím se přiznat, že si stále hraji s myšlenkou, že z toho udělám více dílů, což byl i záměr, ale zároveň tuhle spatlaninu nechci tolik natahovat. Ještě se musí rozhodnout. Docela to i závisí na tom, který z konců k tomu nakonec vyberu :D Tak uvidím, zatím to je i pro mě překvapení.