Oheň a Prach

kapitola 6✓

V hlavě se mi pořád opakovalo jen jedno slovo. Norna. Jak je to vůbec možné? Argh. Nesnášela jsem nevědomost a za ty dva dny už jsem toho nevěděla opravdu hodně. „Jak je to možné?"

„Jak to mám vědět?" mykl rameny.

No to mi teda pomohl. Debil. Zaťala jsem zuby. Jak mám sakra na něco takového reagovat? Když já jsem ráda, že si pamatuji, co je norna! Zas tak posedlá severskou mytologií jsem nebyla, abych si pamatovala každou blbost. Jsem byla ráda, že jsem si pamatovala jména bohů, o kterých se v daných pasáží mluvilo.

„Navrhuji obchod." Prohodil jako by nic. „Já tě naučím s magií a ty se staneš mým bojovníkem. Budeš stát po mém boku, když to budu potřebovat a bránit mě."

Zavrčela jsem. Nesnáším ho, nechci mu dělat stráž. Zároveň by asi bylo dobré ovládat magii. „Ne. Vydržela jsem bez toho osmnáct let. Zvládnu žít i bez nějakých pitomých kouzel." Chtěl jsem se otočit a zdrhnout z domu, ale zarazil mě Lokiho pevný hlas, který mi radil, abych volila svá slova vážněji. Jen jsem na něj ukázala prostředníček a zdrhla. Ohlédla jsem se, ale Loki jen stál ve dveřích a s pohrdavým úšklebkem mě sledoval. Proč nic nedělá? Mohl by se jednoduše přemístit a já bych byla v háji s jakýmkoliv útěkem. Musel vědět něco zásadního. Nebo mě zas tolik nepotřeboval? Blbost! Když mě unesl.

Vběhla jsem na kraj lesa, když do mne udeřila nějaká zvláštní síla. Zaúpěla jsem a spadla na kolena. Náhrdelník na mém krku začal nepříjemně hřát. Myslela jsem, že mi propálí díru do hrudníku. Neměla jsem ale sílu na to jej z hrdla strhnout, na to jsem se až moc třásla. „Cos to udělal!" Zrak se mi rozmlžoval. Cítila jsem se slabě a zároveň tak silně. Náhrdelník přestal plát a já ucítila tu moc, kterou mi předal. Byla jsem jí úplně plná. Nedokázala jsem ji v sobě udržet. Větve v mém okolí zapraskaly pod plamenem, který se ze mě šířil. „Ne, ne, ne...to nechci." Panikařila jsem. Magie ze mě tekla nezávisle na mojí snaze tomu zamezit. Mé okolí se měnilo v peklo.

Cítila jsem jeho přítomnost. Nemohl stát daleko. To on za to může! Z mého hrdla se vydral bolestivý výkřik. Chtěla jsem na něj zaútočit. Jakkoliv. Ale nevěděla jsem jak. Neuměla jsem to.

„Moje nabídka stále platí."

Mluvil tak blízko a zároveň tak daleko. Měla jsem jeho hlas jak v ozvěně. Nebyla jsem schopná určit, kde je.

„Budeš moji pomoc potřebovat. Jak tvé tělo reaguje na sebemenší magický útok."

Myslela jsem, že se zblázním. Jeho slova se do mě zabodávala jak jehly. Měl pravdu. Nemohla jsem takhle buchnout někde v civilizaci. Nedokázala bych žít s pocitem, že jsem zabila nevinné. „Pomoz mi." Zaúpěla jsem.

Následně jsem cítila chlad na spáncích, který projel celým mým tělem. Nezvládla jsem to a omdlela.