Oheň a Prach

kapitola 8✓

Sedím v tureckém sedu před chatkou. Ruce mám založené v klíně a nad nimi mi balancují tři jablka. Už tu tak sedím dvě hodiny. Loki mi dal za úkol takto vydržet, dokud se nevrátí. Nevím, kam šel, ale sakra dlouho mu to trvalo, bastardovi. V končetinách už jsem dávno ztratila cit a celkově jediné, co mě drželo, byla magie. Kdybych měla jen sedět, už dávno bych se asi zhroutila, ale magie, kterou jsem vyvíjela na udržování jablek ve vzduchu, mi v tom zabraňovala. Byla to jediná činnost, co jsem mohla dělat. Musela jsem se na ni soustředit, jinak bych se asi zbláznila. Zatracené dvě hodiny a on se ještě nevracel! Musel si to vychutnávat

Větve zašustí a Loki se dostane do mého zorného pole. V mžiku na něj jablka hodím. „Uvědomuješ si, jak dlouho tu sedím!"

On se jen dotkne míst, kde jsem jej trefila. Měl štěstí, že jsem nad tím nijak extra nepřemýšlela a on to schytal jen do hrudníku.

„Samozřejmě, že vím." Arogantně se ušklíbnul a sebral jablka ze země. Bastard! Nesnáším ho, přísahám. Až se pořádně naučí ovládat svojí moc, zničím ho.

Loki kolem mě prošel, aniž by mi věnoval jediný pohled. Postavila jsem se a s nenávistným pohledem jej následovala.

Vevnitř se Loki choval vždycky nějak uvolněněji. Nevypadal tak arogantně a jednu za čas na mě nebyl jízlivý. Byla jsem za to ráda. Nevím, co jej k tomu nutilo, ale vždy jsem si lehce oddechla, když přešel práh.

„Co jsi šel dělat?" Zeptala jsem se opatrně, ale on se jen znaveně posadil na židli a ignoroval mě. Bála jsem se, co jej tak vyčerpalo. Venku jsem si toho vůbec nevšimla, ale mělo mi to dojít. Normálně bych ho těmi jablky netrefila.

Zvolila jsem tedy jinou strategii a šla udělat jednoduchý salát. Když jsem jej před něj postavila, už skoro nevnímal, ale i tak zašeptal dík a dal se do jídla.

Měla jsem tyto chvíle vevnitř ráda. Zapomínala jsem na to, že je na mě normálně hrubý, a že tu jsem proti vlastní vůli. Uvolnila jsem se a sedla si naproti němu. Ani jeden nemluvil, ale bylo to takové příjemné. Loki byl až moc unavený a já jsem potřebovala přemýšlet.

Byla jsem tak zahloubaná, že jsem si ani nevšimla, že se Loki pohnul. Z myšlenek mě vyprostil až náraz nějakého tvrdého předmětu do mého obličeje. Podívala jsem se na stůl. Jablko! Ten blbec po mě hodil jablko! Naštvaně jsem se na něj podívala. Loki měl na rtech pobavený úšklebek. „Říkal jsem, že se máš taky najíst."

Nevydržela jsem to a s úsměvem jsem mu ukázala prostředníček. „Myslíš, že mám chuť jíst jablka, která jsem po tobě hodila? Když se dotkla země víckrát, než moje ego."

Usmál se! Loki se opravdu usmál! To bylo poprvé, že se na mě jen nešklebil. Asi byl opravdu unavený. Tolik se ještě nikdy neuvolnil. Nikdy se nesmál. Vlastně jsme se ještě nikdy ani takhle nepošťuchovali. Nejlépe jsme na tom byli, když mezi námi bylo ticho.

„Jestli to tedy nechceš, tak já si to dám." Stále se smál. Jablko zmizelo ze stolu a objevilo s v jeho ruce, kde se do něj zakousnul. Musela jsem vypadat opravdu vtipně. Sice jsem se usmívala, ale zmatený výraz se mému obličeji nevyhnul.

„Dej to sem." Postavila jsem se a chtěla mu jablko sebrat.

„Přesuň ho" Oddálil jej z mého dosahu. Ani jsem nad tím nepřemýšlela a jablko se objevilo na mé straně stolu. Nadšeně jsem vypískla. Já to udělala úplně automaticky! Nemusela jsem se vůbec soustředit. Prostě se to stalo.

„Lepšíš se." Pochválil mě.

Zalapala jsem po dechu. Co že to udělal? Můj úsměv se prohloubil. Možná opravdu nebyl tak špatný. Co já vím, vlastě jej vůbec neznám. Vidím jen to, co mi dovolí. Znám je jen takového, jaký je v mé přítomnosti.

PS: ta hrůza nahoře v médiích je můj patvar z doby, když jsem tohle publikovala poprvé. Mé oči to teda bolí, ale uklidňuji se, že mi bylo nějakých dvanáct :D