Oheň a Prach

kapitola 12✓

Výslech byl bolestivý. Z části jsem si za to mohla sama. Byla jsem prostě drzá. Poté, co už všem došla trpělivost mě v místnosti prostě nechali. Krev mi odkapávala z obličeje a třísnila již dávno rudé kalhoty. Neřekla jsem nic, co už nevěděli, ale oni mi toho řekli dost. Třeba, že Lokiho nechytili i s tím vikingem se někam přemístil a od té doby o nich nikdo neslyšel. Věřila jsem, že si pro mě přijde, jelikož jsem pro něj byl až moc vzácné zboží. 

Dveře se otevřeli a v nich stál ten otravný Stark. V rukou měl nějaký talíř s jídlem. Nevonělo to zle, ale hlad jsem neměla. Stejně bych cítila jen krev. Přišel ke mně. „Přinesl jsem ti jídlo." Zašklebil se. „Měla by sis pospíšit, než si někdo všimne, že jsem ti vypnul kameru. Měli bychom oba průser." Zhoupnul se na patách. 

Jen jsem na něj němě hleděla. Celou dobu, co mě tu mlátili se ani neodvrátil a teď mi tu na černo nosí jídlo? „Proč to děláš?" Nakrčila jsem obočí.

„Jsi na tohle všechno mladá, měla by sis užívat života. Proboha je ti osmnáct! Měla bys mít úplně jiné starosti. Místo toho se tady necháváš mlátit kvůli nějakému mimozemskému psychopatovi. Nechápu, proč to děláš, ale na takové zacházení jsi prostě až moc mladá." Dokončil svůj proslov a já se jen udiveně koukala. Měl pravdu, ještě před pár měsíci bych vesele trajdala po nákupácích s mojí bohatou partou kamarádů a hledala nějaké nové šperky. 

Polkla jsem a natáhla se po lžíci a jídlu. S rukami v potech se mi nejedlo nejlépe, ale bylo mi jasné, že ta mi nesundá. 

Dojedla jsem a vše od sebe odsunula. Byla jsem za jídlo ráda, ale ta kovová chuť vlastní krve byla v ústech stále. Každé sousto jsem ji cítila.

„Měl bych jít, ale mám otázku, která by mě osobně velmi zajímala." Nadhodil miliardář. „Tohle bylo tvoje první zabití, že?"

Polkla jsem, ani jsem na to nepomyslela. „Ano." Ponechala jsem si tvrdý hlas.

„Jak se cítíš?"

Zamyslela jsem se. Zradil nás, ale zabíjet jsem jej nemusela. Avšak byl to tak opojný pocit mít moc nad cizím životem. Ta jednoduchá krása smrti. Ta bezmoc daného jedince, když se kouká z očí do očí smrtce. „Dokonale." Usmála jsem se. 

V jeho očích se objevilo zmatení. Čekal, že mu tu začnu brečet na rameni, jak moc toho lituji? To si myslel, že jsem tak slabá? Moje rozhodnutí padlo, když jsem do něj zabodla svojí dýku. Není možnost, jak bych to mohla změnit, tak proč litovat? Taková pošetilost.

Stark odešel se zvláštním obličejem. Asi byl stále vykolejený z mé odpovědi. Zajímalo by mě, jestli se zde znovu objeví, i když ví, jak moc psycho jsem. 

Začala jsem se smát. Všechno bylo tak moc absurdní.

Jak se mi mohl život tak moc posrat? 

Ani jsem si nevšimla, že odešel. Jen jsem se hystericky smála. Při výslechu jsem sice nic neřekla, ale to neznamenalo, že se na mně nijak nepodepsal. I když tohle jsem asi konečně byla já. Má pravá stránka. 

Usmála jsem se.

Já. Jen já.

Jen mě zajímá. Jsem jediná, kdo se na Vánoce tak moc netěší? Prosím, řekněte mi někdo, že to není mnou :D