Oheň a Prach

kapitola 9✓

Už jsem se u Lokiho učila skoro dva měsíce. Musím uznat, že jsem udělala opravdu pokrok. Vše to odstartovala ta Lokiho pochvala. Najednou jsem se snažila ne proto, že to po mě chtěl a mě by to molo pomoci, ale proto, abych znovu slyšela nějakou pochvalu. To se tedy nastalo, ale už na mě nebyl tak jízlivý. Svou arogantnost si nechal, ale bez ní bych si jej ani nebyla schopna představit. Byla to jeho přirozená vlastnost, stejně jako já jsem se přirozeně zajímala o šperky. Prostně nic, co by se mohlo změnit. I Loki si asi před týdnem uvědomil, že šperky jsou prostě moje, když se mi snažil sebrat ten hadí náhrdelník. Skončil s mým kolenem v jeho rozkroku a pěstí v obličeji. Já jsem tedy potom dopadla hůř, ale os té doby se o něm ani nezmínil.

Momentálně jsme se byli venku a Loki mě učil nějaké bojové umění. Říkal mi jméno, ale to mi vypadlo ihned, co jej dořeknul. Využívalo toho, že jsem oproti mému protivníkovi drobnější. Nechápala jsem tedy, proč Loki něco takového uměl, když byl tak vysoký. Když jsem se ho na to zeptala, zavrčel jen něco o tom, že je sice celkem vysoký, ale tam odkud pochází je jeho postava výškově někde v průměru a rozhodně není nějak svalnatý, takže je většinou tak poloviční oproti svým soupeřům.

Každou chvílí jsem se válela na zemi, ale myslím, že něco málo jsem také pochytila. Všechny pohyby musely být tak proklatě přesné. Kdykoliv jsem udělala sebemenší chybu, mě Loki shodil, nebo jsem spadla sama, jelikož jsem nebyla schopna udržet rovnováhu.

„Končíme." prohlásil a rozešel se k chatce. Já jsem jako vždycky ještě chvíli čekala a vydýchávala se. Pomáhalo mi to zpracovat vše, co se do té doby stalo. Pomalu jsem počítala do dvaceti a zklidňovala vlastní dech. Až poté jsem se vydala dovnitř, kde jsem se rychle vysprchovala a šla si ukrást něco k jídlu.

V kuchyni už na mě čekal Loki, který s nezájmem četl nějakou knihu. „Budu tě zítra potřebovat, abys mi dělala stráž." pravil a ani nezvedl pohled od knihy.

Hlasitě jsem polkla. Tohoto dne jsem se fakt bála. Přišlo mi to takové divné a zároveň jsem se stresovala, že něco pokazím.

„Neboj, budeš tam hlavně na ozdobu. Nebudeš muset skoro nic dělat a nebezpečí mi také nehrozí." uklidnil mě, jakoby věděl, co se i honí hlavou. Pokývala jsem hlavou a snažila povolit napjaté svaly.

Stále nesvá jsem si došla pro jogurt a zahloubaná do vlastních myšlenek, jsem odešla zase ven. Proč se všechno tak změnilo? Kdyby se ke mne choval pořád tak, jak předtím, už bych ho dávno někde zapíchla. A pokud ne....ne to by se nestalo. Nenáviděla jsem ho, ale teď jsem si už nebyla tak jistá. Vlastně se ke mne nechoval tak zle. Nebyl na mne ani nějak hodný, ale mohla jsem skončit mnohem hůř. Nebýt jeho asi bych vyzabila půlku svého okolí. Ale kdo ví. Bylo mi jasné, že to všechno dělá jen pro svůj vlastní prospěch. Nevadilo mi to, taky jsem tak často přemýšlela. Vyrůstala jsem v bohaté "rodině". Myslet hlavně na svoje cíle k tomu prostě patří. To byla asi jediná věc, co jsem se od té velryby, přezdívající se mojí babičkou, naučila. 

Přešla jsem louku a opřela se o kmen nějakého asi i celkem starého dubu. Opravdu vypadal staře. Musel tu růst už opravdu dlouho. Pousmála jsem se nad myšlenkou, čemu všemu musel přihlížet. Všechny ty lidské úspěchy a zklamání. Války i svatby. Lásku i bolest. Co jsem oproti tomu znamenala já? Nic. Jen další z mnoha tváří. 

Po tváři my stekla první slza. Už jsem to potřebovala. Potřebovala jsem zastavit a ohlédnout se. Nestalo se mi nic hrozného, ale tohle se mi stávalo už od malička. Stačila chvilka. Cítila jsem obrovskou bolest hlavy a hrudníku, jako bych nebyla schopna nádechu. Končetiny se mi nekontrolovatelně třásly. Nesnášela jsem tyto stavy, ale staly se mou součástí. Nebyla jsem schopna bez nich fungovat. Nikdy to netrvalo dlouho, maximálně pět minut. Cítila jsem se potom nádherně. Proto jsem je potřebovala. Bylo to pro mě jako droga. Byla jsem zvyklá takto utíkat jednou každý měsíc. Loki mě však natolik zaměstnal, že jsem na to ani nepomyslela. 

Bolest přestala a tělem projela jen dokonalá euforie. Protáhla jsem se a s blaženým úsměvem jsem se rozešla do domu. 

„Ty jsi sjetá?" projel mě Loki pohledem. Obočí měl stažené, tělo napjaté a euce založené křížem na hrudi.

Jen jsem stále s přiblblým úsměvem zavrtěla hlavou. Chtěla jsem odejít do kuchyně, ale zarazila mě jeho svalnatá paže. Zachichotala jsem se a podívala se mu do očí.

„Poznám zdrogované lidi, nelži mi." Zavrčel a propaloval mě pohledem.

„Říká bůh lží. Měl bys mě v lhaní spíše podporovat"stále jsem se smála „Nejedu na ničem. Když tu ani nemám možnost, jak se k tomu dostat." Myslela jsem to vážně. A taky to dávalo smysl, jak bych se sakra k drogám dostala? Celou dobu jsem zavřená tady. 

Zavrčel a přirazil mě ke zdi. Jeho předloktí jsem měla položené na krku tak, že kdyby trošku přitlačil začal by mě dusit. „Máš rozšířené zorničky. Máš úplně jinou náladu, než jsi odešla a třesou se ti ruce." Loki vypadal tak znechuceně a zklamaně, ale já si nic nedala! Akorát mě jeho chování vytáčelo. Už jsem se nehihňala. Byla jsem naštvaná.

Loki mi uchopil ruce do kovového stisku a podíval se na má zápěstí. Samozřejmě, že tam nic nenašel.

„Jseš hluchej? Já si nic nedala!" Rozkřikla jsem se a srazila jej na zem. Opravdu mě naštval. "Proč mi nevěříš?" Změkčila jsem tón. Už jsem nebyla ani tak naštvaná, jako zklamaná a smutná. Moje nálady se měnily jako na horské dráze. Asi jsem opravdu vypadala sjetě. Ale jak je to možné. Svezla jsem se na zem a dala se do pláče. Zmateně jsem pozorovala slzy dopadající na mé dlaně. „Proč brečím. Nechci brečet." hysterčila jsem. Tohle jsem nebyla já. „Nejsem sjetá, co se to se mnou děje?" Šeptala jsem hystericky. Začala jsem si drásat nehty paže. Cítila jsem, jak mi po rukou stékají pramínky krve, ale bolest jsem nevnímala. 

Probrala mě až jeho pěst v mém obličeji, ale hádajíc podle jeho zkrvavených kloubů, to rozhodně nebyla první.

„Dejme tomu, že nejsi zdrogovaná." Ukázal pohrdavě na mou osobu. „Co tedy způsobilo toto." Probodl mě očima a utíral si pěst do trička. 

Neměla jsem odpověď. Jen jsem pokrčila rameny a dala si obličej do dlaní.„Co se to se mnou děje?" 

„Taky bych rád věděl. Není příjemné se na tebe koukat." Nakrčil ret a pomohl mi se postavit. Odvedl mě do pokoje a odešel. Nevím, jak to věděl, ale opravdu jsem se cítila unavená. Usnula jsem snad ještě dříve, než jsem dopadla na postel.

Hm. Nějak se mi nelíbí, jak je Loki najednou hodný :D