Spolubydlící - Larry Stylinson CZ

17

První co mi padlo do oka potom co mi očividně všichni přišli otevřít dveře byla celá Adamova parta.

„Máš dvě možnosti, teplouši" zasmál se Bread.

„Jedna je že nám dáš tu tvojí medaili a nebo ta druhá, trošku si na tobě ještě poslední den užijeme srandu" dokončil Adam

Nic jsem neříkal, ale jen jsem svíral svou medaili v ruce a koukal se na svoje nohy.

„Nedám vám mojí medaili" šeptnul jsem a čekal co se bude dít

Když jsem to nejméně čekal, dostal jsem kolenem do břicha, což znamenalo moje bolestné vykřiknutí. 

Ani jsem se nestačil chytit na bolavém místě a přiletěla mi facka. 

Jednou rukou jsem se chytil za tvář a druhou rukou za břicho.

Po tom co jsem dostal kopanec do slabin jsem se svalil na zem. Už jsem neměl na nic víc než po každé ráně vykřiknou a brečet jako malá holka. 

Dostával jsem rány z každé strany, ale nemohl jsem s tím nic dělat. 

Několik ran mi přišlo do rukou, několik do nohou, ale nejhůř na tom byly opět záda tentokrát s břichem. Můj obličej to schytal jen málo, co znamená jeden kopanec do tváře.

Dva z nich mě vzali za ruce a dotáhli k posteli. Hodili mne na ní a já jsem zaúpěl bolestí zad. Kdyby mi to moje tělo umožňovalo se zvednout a utéct, udělal bych to.

Chytl mi moje tričko obouma rukama a už ho chtěl nejspíše roztrhnout, ale ozvalo se klepání na dveře.

„Kurva!" zakřičel Adam.

Pustil moje tričko a vydal se otevřít dveře. Na jeho místo si stoupnul Bread a to tričko mi roztrhl. 

„No?" slyšel jsem od dveří

„Co se tady děje?" zeptal se, mně moc dobře známý hlas.

„Nic, co by se tady dělo? Chceš něco?" zeptal se Adam

„Chci vědět, co se tady děje. Ty stěny tady jsou tenký jako papír" řekl Harry a já se snažil držet svoje vzlyky, ale slzy z očí mi tekly stále

„Nic se tady neděje, asi to šlo z jinýho pokoje" stále zapíral Adam

„Nedělej ze mě blbečka Adame. Vím, že se tady děje něco špatnýho" řekl Harry

„Tak se ti to asi zdálo. A vlastně, co se tady s tebou ještě bavim? Zapadni do svýho pokoje, nikdo tě tady nechce" zavřel mu Adam dveře před nosem.

„Konečně jsem  tady zpátky, buzno" řekl když se vrátil zpět ke mně na místo kde ještě před chvilkou stál Bread co mi roztrhl tričko

„Kdo ste mu roztrhnul to tričko? Chtěl jsem si to užít" řekl naštvaně, ale hned se vrhnul na mě 

Nikdo mu neodpověděl a on se rukama přesunul na lem mých tepláků. 

„Je škoda je nerozbít, ale ty se roztrhnout asi nedají." hraně Adamovi poklesla nálada, ale hned mi tepláky trhnutím vyslékl

„Okamžitě si lehni na břicho!" přikázal mi, ale já jsem se v tuhle dobu nedokázal ani hnout. Dokázal jsem jen brečet.

„Něco jsem řekl děvko!" zařval a ostatní mě otočili. Bolestně jsem zakřičel, když jsem dopadl na všechny ty modřiny.

Strhnul mi i ty boxerky a hned mne postavil na čtyři, kde jsem se sám neudržel, takže mne ostatní drželi, když jim to Adam přikázal.

„Sice nejsem buzna, ale za tu tvojí bolest to stojí" zasmál se a hned jsem na svém vstupu ucítil jeho penis

Asi dvakrát mi po vstupu přejel a když jsem v zadku ucítil neskutečnou bolest, zakřičel jsem tak, že mě museli slyšet až na druhém konci hotelu. 

Hned sw ve mně začal pohybovat a já jsem pomalu přestal vnímat. 

---

Probudil jsem se s neskutečnou bolestí hlavy. Nejen hlavy, ale celého těla. Včerejšek si pamatuji přesně. Znásilněním jsem přišel o svoje panictví. Takhle to být nemělo. 

Kouknul jsem se na svoje nahé tělo, skoro celé pokryté modřinami. Všichni zatím spali, takže jsem se s brekem oblékl, vzal jsem si do rukou svůj už sbalený kufr a rychle vyšel před hotel. Strávím tady celou dobu, dokud nepřijdou učitelé s ostatníma.

Stále jsem breče a bylo mi jasné, že to na mně všichni poznají. Taky věřím tomu, že Adamova parta se mi bude smát. 

Ano, mohl bych vytáhnou to, že největší heterák školy znásilnil kluka, ale neudělám to. Taky bych potom nemusel přežít. 

Seděl jsem s nohama u těla a jen čekal, než se tady všichni začnou shromažďovat. Podíval jsem se na telefon, který mi včera prasknul tím, že mne na něj hodili. 

Jsem moc těžký. Jsem tlustý, nechutný, malý a uřvaný ubrekánek co nic nevydrží.

Telefon ukazoval 8:45, takže bylo na čase se dát dohromady. Vzal jsem do každé ruky kousek sněhu a dal si to na oči. Snad nebudou tolik opuchlé a nějakým způsobem alespoň malinko zamaskoval to, že jsem brečel.