Spolubydlící - Larry Stylinson CZ

5

Místo budíku mne probudili nějaký zvuky z kuchyně. Nějak jsem se probral a pomalým krokem se tam vydal. 

Otevřel jsem dveře od pokoje a uviděl Harryho, který jen v boxerkách chodil po kuchyni a otevíral skoro každou skříň. Když uslyšel dveře, protože lehce vrzají, otočil se mým směrem. Měl na obličeji zoufalý výraz.

„Louis, prosimtě, máme tady nějaké sušenky, nebo něco takovýho? Zapomněl jsem na to, že mám nultou hodinu, takže jsem zaspal. Píšem test kterej umím, proto tam jdu, jinak bych se na to rovnou vykašlal" řekl a dále otevíral všechny skříně.

Ten fakt, že tam stál jen v boxerkách jsem se snažil ignorovat, ale nešlo to. 

Přešel jsem k němu a otevřel skříňku, kde byly všechny sušenky, nebo tyčinky, co jsme měli. 

„Děkuju ti moc!" zakřičel po cestě do pokoje už s tyčinkou v ruce.

„Neni za co" řekl jsem, ale pochybuji, že to slyšel. 

V pokoji kam jsem zase odešel jsem si na telefonu zkontroloval čas, který hlásil za pět minut třičtvrtě na osm. Za těch pět minut bych stejně vstával, takže se ani nemusím zlobit. 

Já si normálně udělám snídani, ostatně jako každý den, ale udělám menší množství. Moc toho nesním, takže to bude bohatě stačit.

Udělal jsem si jen míchaná vajíčka, ani jsem tam nedával slaninu, šunku nebo salám. Osolil jsem je, opepřil, dovařil a dal jsem si to na svůj talíř, který jsem následně odnesl ke stolu. 

Mezi tím co jsem vařil okolo mě proběhl Harry a mířil si to rovnou do koupelny. Když říkal, že má nultou hodinu, tak jsem ani neřešil, že tam jde dříve než já. Mám přeci jen několik desítek minut času, takže jsem jen dále vařil. 

Opět musím říct, že to bylo dobrý, tak jsem si opět pochutnal dokonce i na obyčejných vajíčkách.

V pokoji jsem si sundal oblečení na spaní a oblékl se do toho samého oblečení, co jsem měl včera. 

Znovu jsem zkontroloval svůj batoh a mezi tím, jsem uslyšel bouchnutí dveří, což znamenalo, že Harry už tady neni. 

Přesunul jsem se do koupelny a vyčistil si zuby. Vlasy jsem si učesal, prohrábnul si je rukou a odešel zpět do pokoje. Sedl jsem si na židli s telefonem a opět projížděl sociální sítě.

Hodiny už ukazovaly za deset minut devět, tak jsem se vydal směrem ke škole. 

Omylem jsem po cestě do někoho narazil. Když jsem zvedl oči, srdce mi začalo zběsile bít strachem.

„O-omlouvám se, n-nekoukal jsem se na cest, n-nechtěl jsem to tebe narazit" začal jsem se omlouvat, když jsem vzhlédnul k Adamovi, klukovy který mne nenávidí a je to jeden z nejznámějších lidí ve škole.

Nic neřekl, jen se na mě nenávistně podíval, zvedl se ze země a šel dál. Lehce se bojím, aby si na mě něco nevymyslel. Adam dokáže být hodně zákeřný, nikdy nikdo nemůže vědět, co čekat.

Došel jsem nervozně před školu a hned se se sklopenou hlavou vydal dovnitř. Co nejrychleji jsem zaplul do třídy a sedl si na svoje místo.

Budu jen doufat, že to Adam nebude řešit nějak víc do hloubky, i jsem se omluvil, ale pochybuji že na to by on bral ohledy. 

Když se po škole rozezněl zvuk zvonku, hned do třídy vpadla učitelka a místo toho aby rovnou začala psát na tabuli příklady, vzala si do ruky nějaké papírky a začla povídat.

„Vážení, prosím vás o trošku pozornosti. Protože nám minulý rok nevyšel lyžařský zájezd, tak se následující týden bude konat náhradní, který bude místo sedmi dnů trvat jedenáct dní. Také tam nepojedete jen vy jako čtvrťáci, ale pojedou třeťáci co budou chtít. Pokud i to bude málo a nebudou zaplněná všechna místa, vezme se do plného počtu několik druháků.  Rozdám vám přihlášky, které musíte odevzdat nejdéle v pátek. Já vím, je to narychlo, ale bohužel, majitelé hotelu se ozvali až teď. To je všechno co jsem chtěla, teď jdeme na matematiku. Otevřete si sešity..." v tenhle moment jsem vypl mozek a ponořil se do svých myšlenek.

Kdyby jelo od nás a ze třeťáku málo lidí, tak by možná mohl jet Harry. Já jedu určitě a myslím, že kdyby Harry měl možnost, tak by jel taky. 

Jednou nebo dvakrát byl totiž s jeho kamarády na horách. Sice se jednou vrátili dříve, protože si Harry zlomil ruku a odmítal tam zůstat déle, ale potom podruhé vypadal, že si to tam užil.

„Pane Tomlinsone?" řekla učitelka a tím přivolala mou pozornost

„Ano?" ozval jsem se

„Asi moc nedáváte pozor. Pojďte mi vypočítat tenhle příklad." řekla se zákeřným pohledem.