Spolubydlící - Larry Stylinson CZ

20

„Tak jsem tady a chci, aby jsi byl upřímný, Louisi" řekl mi Harry když přišel z jeho pokoje

Vlastně jsem mu ani nestihl poděkovat za ty palačinky, ale teď to asi nebude nejvhodnější, tak mu je pochválím potom, nebo to tam vecpu mezi svým skvělým příběhem o svým podělaným životě.

„Umm, nevím jak začít. Možná, kdyby jsi mi dával otázky na to co chceš vědět, tak bych ti to nějak pověděl lépe" řekl jsem a doufal, že bude souhlasit

„Dobře, tak nejdřív chci vědět, co se dělo u vás v pokoji na lyžáku, když jsem tam přišel a Adam zatloukal, že se tam děje něco dost špatnýho" kouknul se na mě a já si povzdychl

„No, nějak si už ani moc nepamatuju proč, ale myslím, že poprvé jsem jim řekl, že jim nepřinesu snídani, když mě s tím poprvé probudili, jak kdybych byl nějaký jejich sluha. Myslím, že jsem nějak dostal facku, neb tak něco. Ten večer jsme tam byly poslední noc, že jo. Řekl, že si se mnou musí užít před tím, než lyžák skončí. Začali do mně kopat a z toho mám tohle všechno. Brečel jsem a prosil jsem aby mne nechali být, ale oni se v mým křiku jen vyžívali." nad vzpomínkou už jsem měl zase slzy v očích a jedna se mi přehoupla přes okraj. Po ní se po mojí tváři svezla druhá, třetí, čtvrtá a už jsem zase řval jako malé děcko...

„Bylo to hrozný, další den mě bolelo celé tělo a ani js.. ani jsem tam nechtěl být dál, tak jsem si sbalil svoje věci a šel jsem ven na sníh, kde jsem čekal na učitele a na to, než se přesuneme k autobusu, který nás odveze sem k domovu. " dopověděl jsem a snažil se lehce utišit svoje vzlyky

„Nevím jestli víš to jak to mám s modřinama, ale prostě a jednoduše se mi objeví z jakékoliv malé ranky a nebo třeba jen z kamarádské pěstičky. Potom mi ta modřina drží třeba týden a neskutečně to bolí. Už jako malý jsem s tím měl problémy" řekl jsem a čekal, jestli bude Harry nějak reagovat

„Nějak nevím co na to říct" vydal ze sebe Harry naproti mně s divným pohledem

„Zajímá tě o tom ještě něco jinýho? Už to je asi všechno, co bych ti řekl" 

„No, ještě tady je jedna věc. Několikrát jsem slyšel urážky typu buzno, teploušku a další hnusný věci tohohle typu. Jsi gay?" tahle otázka mě zaskočila. Hodně zaskočila. 

Absolutně si nejsem jistý jak zareaguje, když mu řeknu pravdu, ale lhát nechci. Přece jenom, už to tajím dost dlouho a stejně by si myslel svoje, protože si nemyslím, že by mi uvěřil, že gay nejsem. 

„Um, j-jo, jo jsem" řekl jsem se sklopenou hlavou

„Úplně chápu, jestli ti to vadí, jestli se mně budeš štítit, nebo něco takovýho, ale prosím, byl bych rád, aby všechno zůstalo jako doteď" dodal jsem ještě

„Ne ne ne, absolutně mi to nevadí a je mi to jedno, každej může milovat koho jenom chce, kord když si to nevybere, takže mi to absolutně nevadí, buď v klidu" snažil se mě uklidnit i když se to moc nepovedlo

Pomalu jsem opět začínal brečet. Jsem neskutečně slabej. Nedokážu nic zvládnout. 

Ztuhl jsem, když si mě Harry přitáhl do obětí. Nečekal jsem to, ale hned jsem mu jeho obětí opětoval. Nečekal jsem, že by to vzal tak dobře. V mých myšlenkách to zacházelo do extrému takových, že jsem si představoval, jak by se z Harryho stal někdo jako Adam. Stejně se mi nechtělo věřit tomu, že by Harry dokázal někomu nějak víc ublížit. 

Nějakou dobu jsme byli v obětí a já si to užíval. Bylo mi v jeho obětí příjemně a cítil jsem se bezpečně.

Po chvilce jsme se odtáhli a já se na něj děkovně usmál.

„Děkuju" řekl jsem s úsměvem a stíral si zbytky slz z tváře

„Nemáš za co děkovat, já děkuju, že jsi mi to řekl" úsměv mi opětoval

„Půjdu do práce a ty palačinky byly opravdu výborné. Nečekal jsem to tak dobrý, asi je budeš dělat vícekrát" dodal jsem než jsem zapadl do pokoje. 

Vzal jsem si na sebe černé tepláky, náhodné tričko, které mi padlo pod ruku a bylo čisté a nakonec jsem si přes to přetáhl mikinu. 

V chodbě jsem si vzal boty a vyšel jsem do restaurace, kam se po týdnu celkem i těším.