Spolubydlící - Larry Stylinson CZ

12

Adam odemkl dveře do našeho pokoje a všichni jsme tam vešli. Než jsem tam zaplul, tak jsem si všimnul ještě koutkem oka Harryho který po mně koukal a mezi tím odemykal dveře od jeho pokoje, který je hned vedle toho. Zavřel jsem za sebou dveře a porozhlédl se. Po celém pokoji byly rozmístěné postele. 

Zbyla na mě postel v rohu pokoje, trošku odstrčená od ostatních. Nedivím se, když já jsem ta buzna přece...

Dal jsem si tam věci a ani nebudu zkoušet si něco dávat do skříně co tady je. Stejně si myslím že by mi to daly z té skříně pryč. 

Kufr jsem nechal ležet vedle postele a čekal, než k nám přijdou s tím, že je něco jako nástup. 

Lehl jsem si s telefonem do postele a jen na půl ucha poslouchal o čem si Adamova skupinka povídá. 

Dělali jako bych tady nebyl, ale nestěžuji si, protože by to ještě nedopadlo dobře. No, jak nad tím přemýšlím, tak by mi to mohlo být jedno, protože to tady stejně ještě dopadne nejspíše špatně. 

Je tady dokonce i volná wifina, tak jsem se na ní rovnou připojil, abych se mohl podívat na sociální sítě, protože data nemám, bylo by to zbytečný a vzhledem k tomu, že mám málo peněz, tak si to vlastně ani nemůžu dovolit. 

Uslyšel jsem klepání na dveře, tak jsem k nim podíval. „Dále!" zakřičel Adam

„Za pět minut je dole ve společenský místnosti nějaká schůzka nebo co že, takže se připravte a dostavte se" vysvětlil blonďák z Harryho pokoje

„Jo, pokusíme se, teď vypadni" ozval se opět Adam a hnusně ho vyhodil

Zatvářil jsem se trošičku omluvně když se na mě podíval, ale hned odešel. Asi nechce mít nějaký spor s Adamem, protože určitě ví, jaký je a kdo to je. Ví to snad všichni v naší škole a jediný člověk, který si na něj jednou dovolil je teď na nějaké jiné škole, protože Adam zajistil to, aby ho jeho otec vyhodil. Něco si na něj vymyslel a jeho otec mu uvěřil. 

Když mě jednou dost zbil, jeho otec uvěřil jemu a já dostal podmínku. Asi nikomu nedošlo, že zrovna já, který má málo peněz a neví co s životem by se s někým pral. Je celkem známé, že jsem chudý a dokonce i to, že jsem takzvaně buzna. Myslím že lidi ze třeťáku a čtvrťáku to ví všichni, ale ostatní třídy tomu nevěnujou moc pozornosti.

Asi dvě minuty po tom co ten blonďák odešel jsem si na sebe vzal mikinu, kterou jsem si předtím vysvlékl. 

„Hej! Nialle! Vrať mi ten telefon!" uslyšel jsem tlumen z vedlejšího pokoje Harryho hlas

„Ne! Furt se na něj koukáš!" zakřičel nejspíše ten Niall

Dále už hlasy utichly. Vlastně, ten blonďák co tady byl, tak měl podobný hlas jako ten, na kterého křičel. Takže se jmenuje... Neil? ne, nejsem dobrý v pamatování jmen, ale nějak takhle se jmenoval. 

Mikinu jsem si konečně vzal na sebe a vydal se do společenské místnosti. Všiml jsem si blonďáka na chodbě taky do společenské místnosti a nejspíše něco jedl, protože jeho ruku měl u pusy a byl slyšet obal od něčeho.

Snažil jsem se jít co nejdéle za ním, ale po chvilce si mě všimnul, protože se otočil. 

„Jé! To jsi ty, z toho pokoje! Já jsem Niall, ty?" zeptal se a zastavil se, nejspíše aby na mě počkal

„Jsem Louis" řekl jsem potichu a šel dál, abych byl už co nejrychleji ve spoločenský místnosti

„Jo já vím! Ty jsi ten Harryho spolubydlící a.. to je jedno, ale konečně tě taky jednou vidím jinak než n... to je taky jedno! Proč s náma někdy nejsi v obýváku, když se na něco díváme?  vypadáš celkem fajn" řekl a já se lehce usmál a nijak jsem moc neřešil jeho nedokončené věty

„Jsem vždy buď v pokoji nebo v práci, nechci vám kazit zábavu." vysvětlil jsem jednoduše

„A proč? Nekazil by jsi nám zábavu, taky tě někdy chci poznat! Musíš někdy přijít k nám!" mluvil celkem dost nahlas, ale už jsme se blížili k té místnosti, naštěstí...

„Ne, to je v pohodě, jsem rád sám, ale díky" řekl jsem když jsme vcházeli do místnosti poloplné lidí.

„Nechceš si jít alespoň sednout k nám?" zeptal se a já zaváhal, ale hned po tom co se mi v mysli objevil Adam jsem si to rozmyslel.

„Nene, ale díky." řekl jsem a vydal se na druhou stranu než seděl už Liam a Niall měl namíreno k němu.

Přesně na čas přišel do už skoro plné místnosti učitel, který to tady má nastarosti.

Říkal něco o tom, kdy se bude chodit na svah, nebo kdy budou snídaně, obědy, nebo večeře.