Tajemství ostrova Ponypalm ✓

Divocí koně

Šla jsem docela dost dlouho. Nemyslete si, že je to bůhvíjak snadné, klestit si cestu džunglí. Jediné, co je fajn je, že kolem je sem tam  nějaká ta liána, tak se můžu čas od času místo chůze zhoupnout. To je bezva! Fakticky!

Šla jsem asi dvě hodiny dál a dál až jsem došla k jeskyni.

Šla jsem dovnitř. Byla kruhovitého tvaru a vevnitř nic nebylo. Mohla bych se tu ubytovat.

Vrátila jsem se pro svoje věci a zbytek lodi, zatímco věci, které jsem si brala do batohu předtím, jsem nechala v jeskyni. Cesta ubíhala pomaleji, protože jsem věděla kudy jít, byla už trochu vyšlapaná a po cestě jsem sbírala dřevo a kamínky a věci co by se mohly hodit. Některé se zaručeně hodit nemohly (například květinky), ale já si chci nový domov vyzdobit. Našla jsem i nějaký kůže, nevím kde se vzaly na zemi kůže, ale budu se aspoň moct přikrýt.

Když jsem došla do jeskyně, všechno jsem vyskládala a když jsem byla s výsledným efektem spokojená, dala jsem si sušenky a vyčerpáním jsem usnula. Ono to není žádná pohodička, vláčet se džunglí, že jo.

.............................................

Ach ne! To nemůže být pravda!

A taky že není... Zdál se mi strašnej sen. Byl tak živej! Zdálo se mi, že mě chytili divocí koně a chtěli mě obětovat svým bohům. Byla jsem přivázaná k nějaké obřadní desce a oni mě chtěli zapálit.

Jak se znám, tohle se mi bude zdát nejmíň týden.

Ale teď zpět do reality, no tak Dare Hoof, je to sen!

Mám hlad. Vzala jsem si sušenku. Co to má znamenat! Na zemi jsou drobky a jedna okousaná sušenka. V pytli jich je o trochu míň!

Někdo tady byl!

"Haló! Je tady někdo?" zařvala jsem. Nic se neozvalo. "Jesi se tu někde schováváš, stejně tě najdu!" zkusila jsem to znovu. Pořád nic.

Najednou jsem viděla stopy kopyt, velkých kopyt a cítila koňský pach.

Vydala jsem se po těch stopách a došla jsem k místu, kde za kapradím byla spousta velkých koní. Byli všichni vesměs hnědí, šedí nebo černí, růžové či zelené jako jsou u nás v Ponyvillu byste tu ztěží našli. V porovnání se mnou to jsou obři. No jasně, vždyť jsou to koně, ne poníci!

Schovala jsem se za to kapradí a poslouchala je. "Co že jsi to viděla Shank?" ozval se hluboký hlas, vyvolávající respekt. "No vždyť to říkám! Byl to malinký koníček a měl docela hezky zařízenou jeskyň." slyšela jsem naopak dívčí jemný, ale netrpělivý hlásek. Když jsem vykoukla, viděla jsem půlkruh, v jehož čele bylo něco jako velké křeslo, na němž seděl jeden z těch koní, ten s tím hlubokým hlasem. Uprostřed toho kruhu stála kobylka, mohla být o něco málo mladší než já, ale aspoň o hlavu a půl vyšší než já.

"Máme tu vetřelce, když je tak malý, nemohl by si zařídit jeskyň, je jich určitě víc! Musíme je zničit než převezmou vládu nad našim ostrovem!" zvolal jeden z půlkruhu. "Ale on byl sytě oranžový! Nemohl to být kůň jako my! Navíc měl dobré sušenky! Třeba není zlý!" protestovala ta malá klisna. "Tak to přiveď, přesvědčíme se sami! Třeba nám i něco poví." zasmál se ten v křesle.

To už se ta kobylka rozběhla k mé jeskyni a já tam musím být dřív než ona!

Další díl je trošku delší. Co myslíte, povede se jí být tam první?