Tajemství ostrova Ponypalm ✓

Moře

Když jsem se potřetí ujistila, že mám všechno, co potřebuju, mohla jsem vyplout. Už se těším na svoji rodinu!

Pluju a pluju. Je špatný, že mám pochroumanou zadní nohu, protože ta je při chůzi důležitější, ale když pádluju, je přední o mnoho potřebnější. Moře je docela rozbouřené od zemětřesení, ale je to nezvyk. Teď se jakoby houpu, kdežto předtím, jsem se třásla. Aneb: Z bláta do louže.

Po cestě jsem hodněkrát měla hlad a tak jsem užírala svoje sušenky. Pravda, byly trochu tvrdší než prvně, ale jsou trvanlivé a nic jim není.

Už mě bolí nohy. Tři! Dvě z pádlování a jedna z tolika zlomenin. Snad mi neuškodí, když si na chvilinku odpočinu a podívám se do mapy.

Koukám, koukám a snažím se určit, kde bych se zrovna mohla nacházet. Vůbec nemám zdání, jelikož je Ponypalm na mapě nezachycený. Kruci! Vůbec nemám tušení, kterým směrem mám plout. Pomocí kompasu jsem identifikovala stranu, ze které pluju a rozhodla jsem se otočit to severovýchodně, snad směrem domů.

A tak jen tak nudně pluju a líně pádluju. Nevím, co jsem na té plavbě původně viděla. Vůbec to není zábavné. A dobrodružné bylo možná tak to, co jsem zažila na Ponypalmu, ale rozhodně ne ta plavba, o které jsem tolik snila. To mi připomíná, že kdyby nezačalo zemětřesení, asi by mě nenapadlo odplout domů. Jsem ráda, že svoji rodinu zase uvidím. Zajímalo by mě, jestli mě Jimmy a Jammy aspoň poznají, i když o tom dost pochybuju. Monty bude určitě rád. Jsme hrozně dobří přátelé i sourozenci a to vzájemné pošťuchování se mi čím dál víc chybí. A co moje maminka? Určitě se rozbrečí štěstím! A taťka mě možná vyhodí do vzduchu. Chtěla bych taky vědět, jak se mají moji přátelé, třeba Pepper Bummer.

Ale zmocňují se mě čím dál větší výčitky. Jak jsem mohla nechat Shank a ostatní v takovém nebezpečí? Co si o sobě myslím? Takhle sobecky jsem jim dala košem a to mě tak pěkně přijali. Co bude vůbec s ostrovem? Budou naši pegasové ochotní pomoci jim? Co jsem to udělala? Vždyť jsem se ani nerozloučila! Chudáci Shank, Coggie, Clawie, Beau, Alex a Penalty! A jejich rodiny a přátelé. Jistě by se mnou už nikdy nepromluvili, i kdyby mě ještě někdy potkali.

Začínají mi z očí téct slzy. Cítím ten nepříjemný pocit v nose, když je mi něco líto. A nejhorší je, že jsem to sama zavinila. Jenom a jenom já! Teď už mi slzy tečou proudem a přála bych si dostat druhou šanci. A taky kapesník.

Už se stmívá a já vidím první hvězdu. Představuji si tu dálku, co mě od ní dělí. Je jako dálka, co mě dělí od přátel na ostrově i od rodiny na pevnině. Teprve dnes poznávám, jaké je to být úplně sama.

Schoulila jsem se v lodi a pomalu jsem usínala. Oči se zavíraly skoro samy, protože mokré řasy od pláče je tížily. Moje tělo spalo, ale moje myšlenky mě trápily ještě dlouho. Kéž by bylo všechno jinak...

Je to trochu jiná kapitola, než na jaké jste zvyklí. Je věnovaná hlavně jejím pocitům. Ne vždy je veselo :)