Tajemství ostrova Ponypalm ✓

Špatná a špatná zpráva

Nemám zdání jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale probuzení pro mě bylo jako ta nejstrašnější noční můra. Ležela jsem v temné místnosti s chabým světlem svíčky a zem se pořád, i když už mírněji, třásla. Noha mě příšerně bolela.

"Haló?" zavolala jsem, "Je tu někdo?" Nic se neozývalo. "Slyšíte mě?" křičela jsem. Pořád nic. Rozhodla jsem se někoho najít sama. Musím vědět co se děje!

Vstala jsem z postele a stoupla si na nohy. Levá přední, ta na kterou mi asi spadl kus stropu, mě bolel, jako by mi do ní naráz bodaly stovky včel. Nemohla jsem na ní stát. Byla sice zpevněná tyčí a obvázaná, ale když jsem ji zkusila použít, nefungovala.

"Prosím! Přijďte někdo sem!" skoro jsem brečela. Dare Hoof přece nebrečí! "Je tu sakra někdo?!" zařvala jsem. Jsem poník, ale muselo to znít jako lev. Určitě..

Slyšela jsem kroky. Spíš běh, mám-li být přesnější. "Dare! Je ti něco?" vešla do dveří zadýchaná Shank. "Chci vědět co se tady děje!" vztekala jsem se.

"Zemětřesení pokračuje. Jsme schovaní všichni v podzemním městě, který je v těchhle bezva situacích absolutně bezpečný. Ne jak jeykyně. Hádám, že je to odpověď na tvou otázku." řekla. "No, je, ale mám další, co se děje se mnou?" zeptala jsem se. Shank se na mě soucitně podívala: "Možná se to uzdraví." Strnula jsem, "Možná?!?"

"No, já tě nechci strašit, jenom je na tom hodně špatně. Kdybys nezachraňovala ty sušenky, nemuselo se to stát." povzdychla. "Mimochodem, kde ty sušenky jsou?" mlsně jsem se usmála. Doufám, že to nebylo nazmar. "Ty seš nenapravitelná, Dare Hoof!" šťouchla do mě a ukázala na noční stolek, na kterém ležely. Pak řekla, že musí jít za strýcem a já v té ohavně tmavé místnosti zůstala sama. Teda skoro sama, už jsem málem zapomněla na moje sušenky.

Ležela jsem na tvrdé posteli, pojídala sušenky a přemýšlela nad větou 'možná se to uzdraví'. Asi to mělo znít povzbudivě, ale pořád přemýšlím, co by se dělo, kdyby se to možná neuzrdravilo. To by mi ji uřezali nebo co? Snažila jsem se usnout a nepřemýšlet o tom, ale zkuste spát v třepajícíse místnosti. I když to nejspíš nikdy nevyzkoušíte, jedno vám řeknu - nejde to!

Když jsem skoro spala (haha, nespala, jenom jsem byla vyčerpáním a bolestí mimo), otevřely se dveře a ozvalo se: "Dare Hoof, žiješ?" Měla jsem chuť odpovědět Ne, jsem mrtvá a zvedá se mi břicho, protože z něj chce vylízt sušenka co jsem ji snědla, ale nakonec jsem řekla jenom "Jo, jsem."

Beau zapálil další tři svíčky, aby na mě viděli a až teď jsem zjistila, že za mnou kromě Shank přišli všichni kámoši. Shank prý nemohla, protože se radí se strýčkem, jak ochránit obyvatele ostrova a jak otřesy zastavit. "A jak ti je?" zeptal se Penalty. "Ta noha nesnesitelně bolí, ale jinak docela fajn." chabě jsem se usmála.

Chtěla jsem mít přehled, co přesně se děje mimo stěny tohohle zatuchlého pokoje. Není až tak zatuchlý, ale zatuchlý vyvolává větší lítost a já chci, aby vám mě bylo líto. Zpět k tématu. Chtěla jsem zkrátka vědět, co se děje na ostrově. Zjistila jsem, že některé z vesnic jsou skoro rozpadlé a na povrchu není ani krapet bezpečno. Všichni koně jsou schovaní v podzemí a čekají na zázrak. když jsem zkrátka věděla všechno potřebné, byla jsem tak vyčerpaná, že radši odešli.

Dnešek je příšerný. Dozvěděla jsem se, že má noha je na tom hůř, než jsem myslela a ještě k tomu je zemětřesení silnější a silnější.

I přes to zemětřesení jsem jako tělo bez duše upadla do hlubokého spánku. Zdál se mi zvláštní sen.