Tajemství ostrova Ponypalm ✓

Přátelství?

Ne. Ona nesmí být v mé jeskyni dřív než já. Když tam doběhnu později, bude jasný, že jsem je slyšela a snažím se to zakrýt. Ne, že by to nebyla pravda...

Jsem celá vyčerpaná, pot mi teče po obličeji, ale vzdát se dopředu, to není nic pro mě!

Ta klisna má sice mnohem delší nohy než já, běží mnohem rychleji než já a zná mnohem víc cest než já, ale..ale..ale, nenapadá mě nic co by mi pomohlo. Vlastně jo. Vždyť ona nespěchá, protože si myslí, že tam jsem. Když na ni koukám, ona vlastně neběží, jenom poklusává.

Nabrala jsem sílu a odhodlání a rozběhla jsem se po cestě (samozřejmě po jiné než ona, to dá rozum) jak nejrychleji jsem to dokázala. Moje, v porovnání s jejíma strašně malinké nohy podávaly neuvěřitelný výkon, kterému jsem skoro nevěřila.

Už jsem v jeskyni. Konečně. Myslela jsem si že umřu, stálo to však za to. Ta klisna tu ještě není. Svalila jsem se na zem. Zároveň vyčerpáním, zároveň proto, že je nutné aby to vypadalo, že celou dobu spím. Jsem sice udýchaná, ale třeba si toho nevšimne.

Zakryla jsem se jednou z kůží a v tom jsem slyšela klusání, které stále přidávalo na hlasitosti, takže se blíží. Opatrně vešla do jeskyně a já jsem přivřela oči. Vypadá to že spím a zároveň ji pozoruju (teda aspoň doufám, že to vypadá že spím).

Vešla sem kobylka, hodně velká (i když na svůj druh asi průměrná). Měla docela dlouhou černou hřívu spletenou v copu a zbytek těla měla světle hnědý. Opatrně se přiblížila  ke mě a vyrovnaně zašeptala: "Vím, že nespíš, tvoje srdce tluče moc rychle."

Otevřela jsem oči. "Kdo jsi a co tu chceš?" zeptala se arogantně a ona vyrovnanost a klidnost byla tatam. "Neměla bych se na to ptát spíš já tebe?" ušklíbla jsem se. Snažila jsem se tvářit naštvaně, že mi vtrhla do jeskyně.

"Tenhle ostrov patří mému strýci a divní oranžoví minikoně tu nejsou vítáni." zabručela. "Pro tvou informaci jsem poník a necítím žádné potěšení z toho, že tady trčím." opravila jsem ji. "Po-po-poník? Vy existujete?" vypískla. "Ne, já jsem jenom malba na stěně..." sarkasticky jsem se usmála.

"Nechceš mi říct, proč jsi tu a proč jsi mi jedla sušenky?" řekla jsem, když mě začínal nudit její ohromený pohled. "Já jsem Shank, poslali mě ať zjistím jestli je vás tu víc a mám tě přivést do vesnice. A za ty sušenky se omlouvám, mimochodem, jsou fakt dobrý!"

"Já jsem Dare Hoof a ztroskotala jsem tady na svojí loďce." ukázala jsem na ni, "a ráda bych se odsud dostala. Pro mě za mě, do vesnice s tebou klidně půjdu, pokud mě ovšem tvůj národ nehodlá udupat."

"To doufám nehodlá, přijdeš mi hrozně fajn, nikoho tady k sobě nemám." upřímně se usmála a já jí ten úsměv musela oplatit.

Potom jsme si ještě povídaly. Zjistila jsem, že je jí stejně jako mě, že tu nemají školu, ale všechny potřebné věci je učí náčelník a spoustu dalších zajímavých věcí, jako například, že se jí líbí jeden kůň a tajně se s ním schází. Já jí toho naoplátku řekla dost o sobě.

Bylo mi s ní fajn, její kaštanové oči zářily štěstím, když jsme se na něčem shodly. Po cestě k nim jsem jí  musela několikrát domlouvat, že jí nestačím a ona vždy neochotně zpomalila.

Jediné, z čeho mám strach je její rodina a kmen. Doufám, že mě dostatečně obhájí.

Co bude dál? Jaká bude reakce divokých koní, kteří nejsou až tak divocí jak se může zdát? Čtěte a uvidíte! :)