Tajemství ostrova Ponypalm ✓

Pomoc Princezny Celestie

Maminka s tatínkem trvali na tom, že musím zase spát a dali mi ještě prášek na klidné spaní, který jsem zajedla sušenkou. Spoustě poníků by se to zdálo divné, ale naše rodina je zvyklá léky zajídat, ne zapíjet. Se zapitím to možná sklouzne do žaludku rychle a plynule, ale trvám na tom, že do jídla se lék líp vstřebá.

Když jsem se vzbudila, byl akorát čas oběda. Po tolika dnech konečně vydatné jídlo. Ani nevíte, jak dlouho jsem nepozřela nic jiného než sušenky. Ne, že by mi nechutnaly. Chutnají a moc! Ale už se mi přechutnaly. Jsem proto strašně ráda za brambory a rybu (tu co Monty nechytil).

Jsem odhodlaná začít mluvit o velmi důležitém tématu. Oběd je doba, kdy má každý dobrou náladu a kdy každý může začít povídat cokoliv s jistotou, že ho ostatní poslouchají.

"Mami?" začal jsem. Jsem zvyklá všechno brát s úvodem a tak nějak nenápadně a vždycky chodím kolem horké mrkve. "Ano?" zeptala se mamka mile. "Noo..jak se dneska máš?" zvolila jsem taktiku okouknout situaci a pak to vybalit. "Dobře. A co ty brambůrku?" zašvitořila. Vážně mi právě řekla brambůrku? Vážně?!

"Taky fajn, i když mi bylo už i líp." odpověděla jsem a naznačila jsem, jak pohodlně jsem u stolu usazena. Noha mi trčí do strany a opravdu je to ohromně pohodlné..

"Musíš to vydržet!" usmál se Monty povzbudivě.

"Víte jak jsem vám říkala o tom ostrově?" rozhodla jsem se přejít k věci. "Ano..proč?" zajímal se taťka. "To zemětřesení Ponypalm zničí!" rozvzlykala jsem se, "Mám tam přátele a oni potřebují pomoc!"

Naši pochopili moje obavy a ptali se mě, jak bych jim nejlépe pomohla a zda už mě něco napadlo. Vysvětlila jsem jim svůj plán s pegasy a Monty bohužel musel podotknout, že naše město žádné jednotky nemá. Já to ale vzdát nehodlám. 'Vydupala jsem si', že chci jet do Canterlotu (zámek, kde žije princezna Celestia, co vládne celé Equestrii). Ona má zajisté spoustu pegasů, kteří by mohli pomoci. Nejdřív o tom nápadu nechtěli ani slyšet, ale později ustoupili.

Já a taťka jsme šli na nádraží a počkali na vlak do Canterlotu. Přijel za dvanáct minut a sedli jsme si do druhého vagonu. Byli jsme v něm skoro sami.

Po hodině a půl jízdy jsme vystoupili a šli před palác. Ohlásili jsme se a princezna nás nechala povolat k sobě.

Vešli jsme do velkého sálu a tam na velkém křesle seděla její výsost princezna Celestia. Zatajil se mi dech. Nidky jsem ji neviděla. Ani zdálky. Jak jsem si zasloužila takovou čest? Je ještě krásnější, než se vypráví a ještě přívětivější, než se zdá. Poklonila jsem se jí a ona mi naznačila, že se jí klanět nemusím.

"Pojď blíž, Dare Hoof, co tě trápí?" usmála se na mě. "Mě netrápí nic, ale byla jsem na ostrově Ponypalm a teď je sužuje zemětřesení. Musí se ukrývat v podzemí a hrozně se bojím, že ostrov bude zničený." povzdychla jsem si. "Rozumím ti. O tomto ostrově jsem slyšela hodněkrát, ale nikdy jsem ho nenavštívila. Patří pod mou vládu, ale nic o něm nevím a divila bych se, kdyby oni věděli něco o mě." mluvila klidně a vyrovnaně, "Ovšem, když patří pod mou vládu, jsem povinná jim pomoci."

Zajásala jsem. "To by bylo moc dobře, mohla byste tam vyslat vaše pegasy?" zeptala jsem se. "To je dobrý nápad. Nechceš abych je svolala a nechala tě, jim říct jejich dnešní úkol?" ptá se mě. "Chtěla!" přikývla jsem.

Princezna mi řekla ať chvilku počkám a brzo budou tady. Zatím si prohlížím krásné a velkolepé prostory zámku.

Máme tu další kapitolu, co na ni říkáte? Pomůžou pegasové ostrovu?