Spolu a přece sami

Prolog

Nervózně postávala před dveřmi. Už dvakrát zvedla ruku, že zaklepe, ale pokaždé ji stáhla. V duchu přemítala, jestli jí to za to stojí. Byť si byli rovnocenní, stejně z něj byla nervózní. Zhluboka se nadechla, vydechla a zaklepala. Zatnula ruce v pěst, aby se tolik netřásla. Otevřely se dveře a v nich stál on. Pozvedl jedno obočí a pak ustoupil, aby ji nechal projít. Lehce se usmála a vstoupila. Zavřel dveře a pokynul Hermioně ke křeslu před krbem. Usadila se a on si sedl do vedlejšího. 

"Děkuji." 

"Rozumím. Proč jste přišla? Pochybuji, že se jedná o něco příjemného," ušklíbl se.

Pousmála se. "Máte pravdu. Potřebovala bych od Vás pomoct. Bohužel to bude na dýl. Neruším Vás?"

"Ne, v pořádku. Jsem zvědav, s čím vyrukujete. Dáte si čaj?"

Přikývla. Mávl hůlkou a objevily se dva šálky, podšálky, cukřenka a mléko. Vše se postavilo na stolek před nimi. Vzala podšálek se šálkem, upila, nadechla se a začala.

"V poslední době je toho nějak moc. Harry má starosti, teď ta smrt Cedrika a návrat Voldemorta. Do toho spousta práce. Mám noční můry z toho, co by se mohlo stát. Potřebovala bych od Vás bezesný spánek."

"Slečno, pro bezesný spánek byste si měla zajít na ošetřovnu, nehledě na to, že jste nezletilá, nemohu Vám ho dávkovat jak si usmyslíte." 

"Jistě, čekala jsem tento argument. Proto bych Vám asi měla něco vysvětlit," odmlčela se a upila ze šálku.

"Poslouchám."

"Vím o Vaší roli dvojího agenta."

"Jak? A tím mne teď chcete vydírat, za bezesný spánek?"

"Ne," zasmála se. "Ale je to pěkná představa. Ale teď vážně. Brumbál mi o Vás řekl. Nevím proč, možná chce, kdyby se mu něco stalo, aby to o Vás někdo věděl, nebo proto, že tohle je věc, kterou my dva máme společnou," znovu se napila, podívala se mu do tváře. Nedalo se v ní nic vyčíst. Jeho černé oči na ni chladně shlížely. Mlčel, proto pokračovala.

"Potom co Voldemort poprvé padl bylo Brumbálovi jasné, že se jednoho dne vrátí. A že půjde po Harrym. Proto potřeboval někoho, kdo bude na Harryho prakticky nepřetržitě dohlížet. Nevím zatím proč, ale Harryho život je pro něj velmi důležitý," zhluboka se nadechla. "Mě není 14 jako Harrymu. Je mi 24 a jsem absolventkou školy čar ze střední Evropy." Jak dořekla poslední větu, prudce vydechla a vzhlédla. Jakkoliv to bylo nemožné, ve Snapeově tváři viděla překvapení.

Rychle pokračovala. "Celé ty předchozí 4 roky jsem hrála studentku, abych mohla chránit Harryho. Samozřejmě bylo těžké hrát 11-letou, všechno řešily lektvary a kouzla. No a od doby co skončil turnaj to na mne začíná doléhat. Zdá se mi o Voldemortovi, o tom, že jsem ve svém úkolu selhala. Vidím ve snech jak vraždí Harryho a všechny mé přátele. Vím, že bezesný spánek není dlouhodobým řešením, ale zítra začínají prázdniny a Harry bude dělat všechno, jen ne sedět doma na zadku. Musím být ve formě," dokončila své povídání a vzhlédla. Snape na ni zaujatě hleděl, vlastně hltal každé její slovo. Byl překvapený a asi se mu to nedařilo úspěšně skrývat. Netušil, co všechno se v té drobné dívce skrývá za tajemství. Pomalu vydechl a zvažoval svá slova.

"Je-li to tak, jak říkáte, pak by s lektvarem nebyl problém. Jen nerozumím, proč to říkáte mě? Jen kvůli lektvaru? S Vaším vzděláním byste si ho mohla umíchat sama."

"To bych sice mohla, ale kde? Navíc já vím o Vás, tak mi přijde fér, aby to bylo oboustranné." 

"Jakou máte jistotu, že to neřeknu Temnému pánovi?"

"Žádnou."

"A přesto jste mi to prozradila."

"Věřím vám." 

"To byste neměla."

Usmála se. "Bylo jasné, že dřív nebo později budu svým chráněním Harryho nasazovat krk. Teď ta doba nastala. V této šachové partii mezi Brumbálem a Voldemortem jsem jen malý pán. Stejně jako Vy. Jsme jen pěšci, jen vojáci v jejich hře, které v případě potřeby obětují. Proto bysme měli držet spolu. Brumbál tu pro nás nebude napořád. Musíme si krýt záda navzájem."

"Když odmítnu?"

"Bylo by to Vaše rozhodnutí. Nutit Vás nemá cenu. Ale já bych ráda měla někoho, koho bych mohla poprosit o pomoc. Někoho, kdo by mi například po shlédnutí všech hrůz mohl dát bezesný spánek."

Pochopil. Vstal a přešel do vedlejší místnosti. Z příslušného regálu vzal požadovaný lektvar. Vrátil se k Hermioně a položil ho před ni na stůl. Hermiona mu pohlédla do očí, dopila čaj, vzala lektvar a přešla ke dveřím. Než vzala za kliku, naposledy se k němu otočila. Stál kousek za ní. "Kdybyste potřeboval, pošlete patrona. Dobrou noc pane."

"Dobrou noc slečno."