Spolu a přece sami

Kapitola 12 - Severus

Severus se vzbudil časně. Hermiona ležela vedle něj. Klidně oddechovala. Usmál se při pohledu na ni. Byl opravdu šťastný. Vtiskl jí lehký polibek do vlasů, pozoroval, jak se zavrtěla a pak tiše vstal. Potřeboval si ještě něco zařídit, tak jí napsal vzkaz, ať na něj počká, že je hned zpět.

Vyběhl ze svých komnat a suverénním krokem mířil rovnou do ředitelny. Majitel těchto komnat už byl vzhůru a Severusova návštěva ho nepřekvapovala.

„Jak je jí?" zeptal se na uvítanou.

Severus byl zaskočený o ředitelově informovanosti, ale hned odpověděl: „spí. Měla od upravené kletby Temného pána zraněná záda. Měla by být v pořádku."

„To je dobře. Je v dobrých rukou."

Severus jen přikývl. Chtěl přejít rychle k věci, aby se za ní mohl vrátit.

„Říkala mi, že se s ní dnes chcete sejít. Smím vědět proč? Snad ji nechcete propustit kvůli tomu, co se stalo? Možná byste měl vědět, že za to nemůže. Pottera byste nezastavil ani Vy. Viděl jsem ho. A navíc, co se týče událostí na ministerstvu, svůj úkol splnila na výbornou. Chránila toho chlapce s nasazením vlastního života."

„Jsem si toho vědom, Severusi. Nemám v úmyslu ji propouštět. Naopak. Viděl jsem ji bojovat s Temným pánem. Byla ohromná. Přesvědčila mne, že je pro úkol Harryho stráže ta nejlepší. Věřím, že je to ale z části i Vaše zásluha. Vím, že jste na jejích bojových schopnostech pracovali, předal jste jí své znalosti ohledně postupů Voldemorta a Smrtijedů, a ona všechny nabyté informace vhodně využila. Měl byste na ni být hrdý."

„To také jsem."

„Voldemort v ní vycítil mocného nepřítele. Bylo na to na něm vidět. Po mne bude další na řadě. Dejte na ni pozor."

„Dám, spolehněte se."

„Dobrá tedy. Nechci Vás vyhánět Severusi, ale věřím, že ráno můžete strávit v příjemnější a hlavně krásnější společnosti, než jsem já. Měl byste toho využít."

Severus se zvedl k odchodu, ve dveřích ho ještě ale ředitel školy zarazil: „A Severusi?"

„Ano?" otočil se.

„Upřímně Vám přeji, abyste byl konečně šťastný. Vy oba. Nezkazte si to," usmál se dobrosrdečně a otočil se k Fakwesovi. Severus to bral jako ukončení jejich rozhovoru a vydal se zpět do svých pokojů. Hermiona ještě spala, prvně si pohrával s myšlenkou, že si vleze k ní do postele, ale nakonec naznal, že ona si potřebuje hlavně odpočinout, a tak si šel sednout vedle ke krbu a jal se opravovat poslední úkoly studentů. Z přemýšlení, úvah a nadávek na pár vybraných žáků ho vyrušily jemné ženské ruce, které se mu otočily kolem ramen.

„Dobré ráno," zašeptala mu Hermiona do ucha, vtiskla mu lehký polibek na tvář, obešla ho a sedla si ho druhého křesla vedle něj.

„Dobré ráno, jak jsi spala a jak se cítíš?"

„Výborně. Děkuji. A cítím se dobře."

„To rád slyším, ale stejně bych se Ti na ty záda ještě rád podíval. Popřípadě je ještě naposledy natřít, ať nemáš jizvy."

Hermiona na něj chvíli hleděla, ale nakonec přikývla. Severus kouzlem přivolal mast a sklonil se k mladé ženě, která si mezitím sundala pyžamový vršek a natočila se k němu zády.

„Vypadá to dobře. Zahojené to úplně není, ale mast teď snad bude potřeba naposledy. Stejně by sis ale měla dávat pozor. Zbytečně je nezatěžovat, lehat si opatrně," řekl, a lehce při tom roztíral mast. Když se dotýkal té jemné kůže, nemohl si nevzpomenout na jejich první společnou noc.