Spolu a přece sami

Kapitola 6 - Severus

Zhluboka se nadechl a kopl do sebe skleničku. Za chvíli měla přijít. Ještě si promyslel svůj plán, ale musel konstatovat, že tohle bylo asi to nejlepší.

Ozvalo se zaklepání. „A je tady", pomyslel si. Narovnal se a chladným tónem ji pozval dál.

Podíval se na hromadu papírů na stole, alespoň se toho zbaví.

„Dobrý večer."

Severus přikývl. „Pokud nemáte nějaké konkrétní otázky, tak dnes bych Vám dal na opravení práce posledních dvou ročníků. Donesete mi je ve čtvrtek. Ve čtvrtek bysme šli do laboratoře, připravovat pár lektvarů, tak si vezměte plášť. Rozumíte všemu?"

„Jistě," řekla Hermiona a došla ke stolu s připravenými pracemi. Byla na odchodu, když se za Severusem ještě otočila a pronesla: „tak ve čtvrtek. Dobrou noc."

„Dobrou noc," zašeptal Severus, ale to už ho nemohla slyšet. Byla pryč.

Severus si sklesle sedl do křesla. Nebyl spokojený. Byl zklamaný sám ze sebe. Rozhodl se, že se projde. Třeba strhne pár bodů, to by mu mohlo spravit náladu. A když nic, alespoň vypadne ze svých komnat, nějak ho teď rozčilovaly. Neregistroval, kam ho nohy nesou. Najednou stál na schodech ven z hradu, přesně tam, kde si první večer povídal s ní. Bože. Musí pryč. Rychle pokračoval dál na školní pozemky.

.............. Čtvrtek ....................

Musel si přiznat, že jí sluší opravdu všechno. Zrovna stála u laboratorního stolu a chystala si přísady. Severus stál za ní a nenápadně ji pozoroval. Prošel zběžně opravené práce a musel uznat, že je skoro přísná, jako on. Studenti moc dobrých známek nedostanou.

„Můžu se zeptat?" vyrušila ho z přemýšlení.

„Ano."

„K čemu tolik lektvarů? Nezdá se mi, že by toho ošetřovna teď tolik potřebovala."

„Pro Pána zla."

„Cože?" prudce se otočila. „Brumbál o to ví?"

„Pan ředitel mi nařídil, ať splním vše, co si Pán zla bude přát. A ano, ví o tom," vysvětlil, a považoval diskuzi na toto téma uzavřenou.

„Proč to potřebuje?"

Severus si povzdechl. „Pro své bojovníky. Ne vždy se všichni vrací z misí bez úhony."

Pak už pracovali mlčky. Hermiona připravila 4 lektvary, přelila je do lahviček, Severus je popsal, připravil pro Pána zla a poslal Hermionu spát. Jemu se ale spát nechtělo, tak se rozhodl, že se zase půjde projít na školní pozemky. Došel k jezeru, když si všiml postavy kráčející podél vodní hladiny. Skryl se do stínu stromů a pozoroval ji. Překvapením vytřeštil oči, když poznal Hermionu. Co tu sakra dělá? Sledoval, jak si sedá na zem, a z malé taštičky vytahuje brk, pergamen a něco píše. Zvědavost ho sžírala. Po pár minutách dopsala a vzhlédla k obloze. Snesla se k ní velká sova. Hermiona jí přivázala psaní k noze a sova odlétla. Chvíli ji pozorovala, pak vstala a vydala se k hradu. Severus celou cestu ke svým komnatám přemýšlel, komu a co mohla takhle potají, v noci psát. Najednou se prudce zastavil. Došlo mu to. Zbrunátněl vzteky. Zrychlil, až málem přehlídl páreček studentů, jak se mucká ve výklenku. Čapl je za límce a vytáhl je na světlo.

„Oběma odečítám 20 bodů. Pane Robertsi, dejte si na slečnu pozor. Mladé a krásné ženy jsou zrádné. Všechny mají více mužů a vodí Vás jen za nos."

Oba za Severusem hleděli s otevřenou pusou.

Následující den ráno Severus nenápadně sledoval Hermionu, jestli jí sova přinese odpověď. Kromě novin nic nedostala. Byl naštvaný. Hodiny lektvarů ten den s ním byly náročnější než obvykle.

Několik příštích týdnů jeli v zajetém modelu. Každé ráno nenápadně Hermionu sledoval, jestli jí nepřišla sova. Každé úterý jí dával k opravě pojednání od studentů a čtvrtky buď připravovali lektvary, nebo ji učil svá kouzla. K tomu, co se mezi nimi stalo, se ani jeden nevracel. Společně strávený čas byli oba skoupí na slovo.