Spolu a přece sami

Kapitola 9 - Hermiona

Seděla s Harrym a Ronem u krbu v nebelvírské společenské místnosti. Řešili zrovna BA, když si Hermiona na něco vzpomněla.

„Jak jde vlastně nitrobrana se Snapem, Harry?"

Harry se ušklíbl, „no, nic moc. Snape je na mě zasedlý a dává mi to sežrat."

„A snažíš se, Harry?"

„Co tím chceš říct?" naježil se brýlatý chlapec.

„Je moc důležité, aby ses to naučil. Kdyby se o tom Voldemort dozvěděl, že se mu dokážeš dostat do hlavy, mohl by toho proti Tobě zneužít!"

„Ale no tak, Hermiono, nech ho," vmísil se do debaty Ron. „Jak by toho podle Tebe chtěl Voldemort zneužít? Kdyby se stalo něco jako s mým taťkou, tak bysme opět šli za Brumbálem a ten by to vyřešil. Zbytečně plašíš."

Hermiona se zamračila.

„Musím už jít. Harry, prosím, slib mi, že se budeš snažit a nebudeš Snapea zbytečně provokovat, prosím."

Harry jen přikývl.

„Kam vlastně jdeš?" křikl za Hermionou Ron, ale ta už byla venku z obrazu.

Pospíchala chodbou pryč. Měla Ronalda plné zuby. Vždy se zastával Harryho proti ní. O to jí ani tak nešlo, jen kdyby nebyl tak naivní.

Právě včas zaklepala na Severusovy dveře. Byl čtvrtek, osm hodin večer a předpokládala, že jí dá opět práce studentů na opravování. Bavilo ji to. Nejednou se nad odpověďmi pobavila.

Dveře se před ní otevřely a Severus ji zpražil pohledem: „slečno Grangerová, co si myslíte, že děláte? Nestačí Vám, jak mne iritujete v mých hodinách? To musíte i ve volném čase?"

Hermiona na něj chvíli nechápavě zírala a pak jí to došlo.

„O-o-omlouvám se, pane profesore, já jsem jen chtěla konzultaci ke dnešnímu probíranému učivu."

„Nemám na Vás čas, slečno, mám tu návštěvu. Navíc si myslím, že vše bylo jasně vysvětleno v hodině. Na shledanou," řekl, a než jí přibouchl dveře před nosem, rychle na ni mrkl. Hermiona byla zvědavá, kdo za ním přišel, a naprosto jistě věděla, že jí to řekne. Do pokoje se jí ještě nechtělo, tak se rozhodla, že se trochu projde. Vzpomněla si, jak na sebe narazili první školní den u vchodu do hradu. Vydala se tím směrem. Narazila na pár zamilovaných dvojic, u kterých se jí nechtělo lelkovat, tak vyšla z hradu pryč a zamířila k jezeru.

Chvíli stála, dívala se na vodní hladinu a cítila, že je přesně tam, kde má být. Pak se rozešla podél břehu. Netušila, jak daleko půjde, jen věděla, že ve svých komnatách by se cítila stísněně, a proto se tam nehrnula. Příroda jí dávala možnost volně dýchat, vyčistit si hlavu, vypnout. Jak se připozdívalo, začínalo se i ochlazovat a Hermiona litovala, že si pod plášť nevzala alespoň svetr. Najednou jí někdo položil na ramena těžký plášť. Rychle se otočila a v úrovni svých očí měla mužskou hruď. Zvedla hlavu a před ní stál Severus.

„Jak jste mne našel?"

„Nejsem sice ředitel, ani zástupce, takže na hradě nemůžu ovládat všechno, ale když jde o něco důležitého, vždy si poradím."

Hermiona se usmála. Jeho slova jí zahřála u srdce. „Návštěva už odešla?"

„Ach," posteskl si a jali se pokračovat v cestě podél břehu, „to mi ani nepřipomínejte. Mrzí mne, že jsem profesorku Umbridgeovou vyměnil za Vás, opravdu."

Hermiona se začala smát. „Takže Umbridgeová, ano? Měla bych snad začít žárlit?"

Severus se ušklíbl, „ne, to opravdu ne."

„Mimochodem, děkuji," řekla a zatahala jemně za plášť. „Jste velmi všímavý. A rozhodně uvážlivější," zasmála se.

„Neřekl bych, že uvážlivější. Myslím, že kdybych Vám, respektive nám, neudělal čáru přes rozpočet, vystačila byste si s tím, co máte."

„To je asi pravda. Děkuju."

„Není zač," odvětil, a chvíli jen tak vedle sebe pokračovali mlčky. Došli k lavičce, tak akorát pro dvě osoby.

„Neposadíme se?" zeptala se.

Severus si namísto odpovědi sedl a zahleděl se na vodní hladinu. „Ještě jsem Vám ani nestihl poděkovat za vánoční dárek."

„To nemusíte," opět se usmála a vzpomínala na pondělí. Nepřiznala by, že zbylé dva večery, které dělily jejich setkání od té noci, měla v hlavě jen ten polibek. V hloubi duše doufala, že po dnešním večeru bude mít o jednu krásnou vzpomínku více.

„Víte, Hermiono, já ... cítím k Vám náklonost, sympatie, čas strávený s Vámi je pro mne k nezaplacení. Ale nejsem si jistý, jestli je vhodná doba. Občas vzpomínám na Váš dopis určený Vaší kamarádce. Vystihla jste v něm přesně i mé pocity."

„Já Vám naprosto rozumím. Sama jsem zmatená a nevím, co mám dělat. Myslím, že máte pravdu. Teď není ten správný čas. Byť, kdybychom právě došli k opačnému závěru, byl by to v tento moment, na vycházce při měsíčku u jezera, nejromantičtější okamžik našeho příběhu," usmála se na Severuse, zvedla se a natáhla k němu ruku, „měli bychom pomalu jít."

Severus ji uchopil a vstal. Chvíli si takhle hleděli do očí, pak se zaráz pustili a mlčky pokračovali k hradu.

„Hermiono, zapomněl bych" řekl, a zastavil se, „vím, že se už opakuji, ale musíte být opatrná. Profesorka Umbridgeová si u mě vyžádala všechny mé zásoby veritaséra, a nařídila, abych uvařil další. Nevím, k čemu ho má, ale tuším, že k ničemu dobrému."

„Dobře, děkuji za informaci. Budu to mít na paměti."

„Pojďme. Doprovodím Vás až ke komnatám."

„A co když někoho potkáme?"

„Řeknu, že jsem Vás načapal, jak se v noci touláte hradem. Uložil Vám školní trest a raději Vás vedu k obrazu, abych měl jistotu, že už nebudete porušovat školní řád."

„Hmn, to odvedení je moudré rozhodnutí," usmála se.

„Také si myslím," usmál se.

Celou cestu už pokračovali mlčky. Když došli ke vstupu do Nebelvíru, zastavili se. Všechny obrazy spaly, ale i tak Severus řekl: „nezapomeňte, slečno, v úterý v osm hodin si odpykáte školní trest. Dobrou noc," a s tím se otočil k odchodu. Ještě ale stihl Hermionu lehce pohladit po ruce.

Hermiona za ním hleděla a uculovala se sama pro sebe, ten večer ho poprvé v životě viděla se upřímně usmát. Pak se vydala konečně spát.

............. následující den pátek ráno ..............

Seděli zrovna ve Velké síni u snídaně, když k Hermioně přilétla sova s Denním věštcem.

HROMADNÝ ÚTĚK Z AZKABANU

MINISTERSTVO SE OBÁVÁ,

ŽE BLACK JE ORGANIZÁTOREM

BÝVALÝCH SMRTIJEDŮ

Hermiona zbledla a rychle pohlédla k profesorskému stolu. Tam se setkala s upřeným pohledem jedněch černých očí. 

Titulek Denního věštce je převzat z pátého dílu, strana 503, kapitola Brouk v šachu.