Spolu a přece sami

Kapitola 24 - Silvie

„Patricku, pojďte s malou na snídani."

„Jistě lásko, jen ji převleču z pyžama" ozvalo se z druhého patra malého rodinného domku. Mladá žena servírovala snídani na stůl, když ji vyrušilo zvonění u dveří.

„Jdu tam," houkla na svého muže, jenž měl ale moc práce s rozdováděnou dcerkou, které se nechtělo do punčocháčů.

„Hermiono," vydechla překvapením, když před dveřmi viděla svoji nejlepší kamarádku. „Co tady děláš? Pojď dál."

„Ne, nemůžu. Přišla jsem Tě o něco poprosit," řekla, a zvedla vajíčko s malou holčičkou.

Teprve teď si Silvie všimla, že Hermiona není sama. „To je...?"

„To je moje dcera, Stella. Stella Snapeová."

Silvie překvapením vydechla, „proč jsi mi nic nenapsala?"

„Víš dobře, že zuří válka. Nechtěla jsem riskovat, že se tato informace dostane do nesprávných rukou. Navíc jsem nechtěla ohrozit Vaše životy."

„Ale Hermiono!"

„Ne, prosím, poslouchej mě. Potřebuji pomoc."

„Vážně nechceš jít dál?"

„Ne," řekla příchozí žena a rozplakala se. „Pomůžeš mi?"

„Jistě. S čímkoliv," odpověděla bez zaváhání.

„Potřebuji zde Stellu nechat. Severus je v nebezpečí, válka vrcholí, musím mu jít pomoct, ale malou nemám kam dát. Ty jsi moje jediná naděje. Prosím. Potřebuji, abyste se o ni postarali."

„Proč tu nezůstaneš s ní? Vždyť ..."

„Nemůžu, prosím, pochop to. Musím pomoct Severusovi. Tak uděláš to pro mne?"

„Samozřejmě," zašeptala Silvie se slzami v očích. Nechtěla o kamarádku přijít, ale chápala ji. Být v Hermionině situaci, jednala by stejně.

Hermiona položila vajíčko s dcerou a její zavazadlo kamarádce k nohám, naposledy políbila svou dceru, rychle objala svoji kamarádku a s pláčem vyběhla ven. Silvie o chvíli později slyšela prásknutí, jak se její kamarádka přemístila pryč. Podívala se na krásnou tmavovlasou holčičku a po tvářích se jí začaly kutálet slzy.