Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|

Thank You for Understanding

xx

Na Harryho jsem teď nahlížel z trochu jiné perspektivy. Ta záhadná osobnost, které jsem se celou dobu snažil přijít na kloub, mi teď byla odhalena. A bylo mi ho strašně, ale strašně líto. Takovéhle dětství si nezaslouží nikdo. Pravda, mě se v posledních pár měsících taky neděly zrovna hezké věci a ještě absurdnější je, že se všechny udály právě kvůli Harrymu, ale v porovnání s tím, co si prožil on, mi ten můj problém nepřipadal zas tak velký.

Dva roky nejsou zase moc dlouhá doba, ale jak se zdá, Harry už se z toho však jakžtakž vyhrabal a snaží se nechat minulost za sebou. Nebo alespoň její část.
Přemýšlel jsem totiž, proč, když už mi ne-jednou tvrdil, že jsem ho změnil a že si uvědomuje, co špatného dělá, toho tedy nenechá?
Dokázal jsem mu, a teď už to i on sám ví, že má na lepší život. Ví, že může tohohle všeho nechat a začít na nový list, ale především ví, že by to hlavně měl udělat. Tak co mu brání? Nechal by ArgHaus ArgHausem, přestěhovali bychom se spolu do krásnýho bytečku, našel by si jinou práci, no, to by vlastně možná ani nemusel, myslím, že mu to v křesle šéfa asi vyhovuje...ale to už jsou jen výplody mé zasněné fantazie. To se nikdy nestane...

Byl večer. Harry se zrovna po dlouhé době vrátil z koupelny(netuším, co tam dělal) a začal si v kuchyni připravovat něco k večeři. V televizi běžela epizoda jednoho seriálu, kterou ve dvou dnech opakovali už asi po páté a tak jsem jí nevěnoval moc velkou pozornost a bezmyšlenkovitě sledoval jeho záda. Od momentu, kdy se jako obyčejně vrátil z pracovny, nepromluvil, a tak jsem předpokládal, že zase hrajeme na jeho oblíbeného bobříka mlčení, soudě i dle jeho neutrálního výrazu. Ale mýlil jsem se.
,,Loui?..." nadechl se a já zpozorněl.
,,Chtěl bych se ti omluvit, za to, jak jsem se včera choval. Asi to vypadalo, že jsem na tebe naštvaný nebo tak. To ne. Já byl jen strašně nervní, protože jsem se bál, aby sis nemyslel, že jsem si to všechno vymyslel..Je pro mě těžký na to vzpomínat, a tak...tak mě to trochu rozhodilo."
Harry se omlouvá. Omlouvá se mně. Abych to ujasnil, omlouval se a byl stoprocentně upřímný vždycky jen ke mně, nikomu jinému, ale i tak. Bylo to roztomilé, když to říkal takovým lítostivým smutným hlasem.

Místo přímé odpovědi jsem vstal a zastavil se až u něj, kdy jsem mu obepnul ruce kolem pasu, položil si na něj hlavu a usmál se. Zprvu byl zaskočený, ale nakonec jsem mohl doslova cítit, jak se taky usmívá.
,,To nic. To, je dobrý," ujistil jsem ho.
,,Děkuju, že to chápeš," hlesl velice vděčně a já se neubránil tomu ho objat.

Odtáhl se a otočil si mě čelem k sobě a nechal mě vychutnat si pohled na jeho psí roztomilé oči.
,,Co kdybychom si zítra zase někam vyrazili? Udělalo by ti to radost?" zeptal se s mírným úsměvem na rtech a jak rád dělal, sčesal mi jemnými pohyby palce vlasy z čela. A já měl chuť skákat nadšením pět metrů do vzduchu.
,,To víš že udělalo. Ale myslím že by stačilo, kdybysme tentokrát šli třeba jen na procházku nebo tak," navrhnul jsem a se skousnutým rtem nervózně doufal, že mu to nebude vadit.
,,Jak jen chceš," souhlasil, naposledy mě pohladil po tváři a nechal mě omámeného v kuchyni.

**

Opustili jsme les a autem dojeli až k jinému vzdálenějšímu lesu mezi poly, který byl mnohem menší, ale s hezky zbarveným listopadovým listím a působil příjemněji. Už jsem chápal, proč se od toho hustého lesa tam u ,,nás" drží Harry dál. Dvakrát hezké vzpomínky na něj nemá. A přesto tu pořád žije....

Vylezli jsme z auta a po pěšince se vydali směrem do lesa. Cesta ubíhala rychle, protože jsme si pořád povídali a byla to prostě nádhera. Ještě větší, když jsem si jen tak pro sebe pod fousy zamumlal, jak mě zebou ruce a on mi pohotově vzal jednu moji ruku a propletl si se mnou prsty. To mě zahřálo dostatečně.

Když už byl náš malý výlet skoro u konce a my se ruku v ruce blížili k autu, vzpomněl jsem si, že jsem chtěl Harrymu taky říct trochu něco o sobě, když já teď o něm věděl nejspíš většinu věcí. Nikdy dřív jsem o rodině neřekl ani slovo, jednak kvůli sobě, protože bych se z toho sesypal, ale taky kvůli němu, protože mezi námi ještě nebylo tak silné pouto a minimum upřímnosti a Harry by o tomhle tématu asi nerad slyšel. Ale teď bylo vše docela jiné.

,,Hodně teď přemýšlím. O životě, o mé minulosti, o sobě, tobě, o nás...a něco jsem si uvědomil. I když mi někdy máma i ségry opravdu hodně chybí, nedokázal bych to. Ten prvotní pocit, kdy jsem na ně neustále myslel je pryč a nedokázal bych se k nim vrátit. Vím, že sestřičky už jsou velké holky a jsou dost šikovné a statečné na to, že si se vším poradí samy, protože mají jedna druhou...Ale bojím se o mámu. Přemýšlím, jestli má o mě pořád takový strach a jestli je v pořádku. Rád bych jí jen dal vědět, že jsem v pohodě a nic se mi neděje..."

,,Vlastně, na to jsem taky párkrát myslel. Mohl bys jí to dát vědět v psané podobě. Samozřejmě by to teda nešlo přes klasickou poštu logicky, ale mohl bych jí to poslat přes Liama. Mohl bych to zařídit."

Rozzářily se mi oči.

,,To-to bys udělal?" Nutno říct, že tohle bych od něj nečekal, ani teď a asi ani kdy jindy, takže proto mi brada málem padala na zem. To byl perfektní nápad. Dám mamce vědět, že jsem v pořádku, s osobou, se kterou se nemusím bát, která mě ochrání a hlavně že jsem šťastný a ona snad pochopí a uleví se jí.

Harry se jemně usmál nad tím, jak se mi po tváři svezla jedna neposedná slza.

,,Nikdy jsem nemyslel, že bys mi něco takovýho...d-dovolil," vykoktal jsem a on si mě přivinul k sobě.

,,A proč bych ti to nedovolil?" usmál se a mě se vybavily všechny ty momenty, kdy jsme se hádali a křičeli na sebe, a snažil jsem se je zahnat malým úsměvem. Proto...

Naše nosy dělila vzdálenost asi dvaceti centimetrů, špičky bot si byly taktéž blízko. Jedna jeho ruka mě držela v týlu a druhá zase hladila tvář. Ten dotek byl až nadpozemsky hřejivý a příjemný.

,,Louisi, možná mám peníze, auto a já nevím co všechno, ale moc skutečně cenného toho nemám. Ale rozhodně cennou věc, kterou mám to štěstí vlastnit, jsi ty. Ty jsi moje všechno a já se budu snažit udělat vše, co bude v mých silách, abych tě neztratil."

Potetulně jsem se culil. Kdybychom byli v romantickém filmu, už bych asi vyřkl ta dvě slůvka začínající na ,M' a ,T'. Ve skutečnosti tohle opravdu bylo první, co mě napadlo, ale ten pocit nebyl úplně stoprocentní. Přišlo mi to jako moc brzo.
,,Děkuju, že mě chápeš," dostal jsem ze sebe jen a protentokrát jsem byl výjimečně já ten první, kdo se přisál na jeho hebké malinové rty. Mohl bych jejich doteky pociťovat znovu a znovu a stejně mi pokaždé polibek s ním bude připadat jako úplně první.

xx

[jsem naprosto zamilovana do tohohle gifu nahore :33]
tak abychom se trosku uvolnili od toho dramatu z minula, vzala jsme kluky na prochazku :3 snad se kapitola libi :)
status update: pripadam si ze asi umru! momentalne 5 dni v tydnu ziju v jednom malym dome s dvema prasatama, jedno vetsi nez druhy a nevim ktery me stve vic! mamka je cely den v praci bohuzel, tata si tu vetsinu dne stravi na gauci nebo je klidne 2 hodiny v kuse na zachode- z cehoz jsem pak jeste vic na vetvi protoze zachod mame jen jeden a ja se nemuzu dojit ani vycurat. a jeste ma furt pripominky a mysli si ze se asi flakam doma ze nic nedelam a proc jsem na bratricka hnusna nebo ja nevim co. a co se druhyho prasete tyce, to je muj bratr, kteryho mam chut zabit, je pekne otravnej, musim mu delat ucitelku, starat se mu o vsechny ukoly a do toho jeste stezi stiham pripravovat obed, delat vsechny domaci prace a jeste k tomu vlastni skolu a ukoly. asi se brzo zblaznim a bude tuhle knizku někdo muset dopsat za mě, tak mi drzte palce at to nejak preziju!
pardon, potrebovala jsem si postezovat :D