xx
Po nějaké době auto zase zastavilo. Tentokrát to vypadalo, že už jsme asi v cíli. Mohli jsme jet tak půl hodiny, ale taky třeba ještě déle. Vůbec jsem nedokázal vnímat čas, ale pravdu jsem přikláněl spíš té druhé možnosti, poněvadž se mi tichá proplakaná cesta jeho autem zdála nekonečná.
Vysoký muž vylezl z auta a otevřel mi dveře. Ne že by to snad bylo nějaké gentlemanské gesto, ale správně vytušil, že já si je sám neotevřu. Už jen kvůli těm provazům.
Stále jsem ležel schoulený v klubíčku na měkkých sedačkách. Přemítal jsem, jestli mám sám vylézt, nebo co mám vlastně udělat. Když jsem se k ničemu neměl, nakrknutě mi poručil:
,,Vylez. Tahat tě nebudu."
Z jeho hlasu a jeho samotného mi běhal mráz po zádech a tak jsem se rozhodl raději poslechnout. Další trest bych teď nezvládl.
Pomalu jsem se vyhoupl do sedu, aby se mi nezamotala hlava a nemotorně jsem se začal pomocí zadku soukat z drahého vozu ven. Zrovna, když jsem zamžoural do náhlého návalu slunečních paprsků, mezi kotníky mi něco prosvištělo a já leknutím nadskočil. Provaz z mých nohou ležel na štěrkové cestě a zelenooký si právě zandával kapesní nožík do svých černých džínů. Konečně se mi trochu, alespoň po té fyzické stránce, ulevilo. Doufal jsem, že uštědří milost i mým zápěstím, ale to jsem asi doufal v moc.
Postavil jsem se a pravou nohou mi projela silná bolest, až jsem zavrávoral a syknul jsem. Nejenže jsem si ji dostatečně zranil v tom lese, teď mi na ni, i na tu druhou přibily vyryté pálivé šlince. Kluk protočil očima, byl jsem za citlivku. Dělá, jakobych si to snad udělal sám! To kvůli němu tohle všechno!
Hrubě mě chytl za ruce a začal vláčet k objektu, který jsem dokázal vnímat až teď. Nechtěl jsem být v jeho blízkosti a už vůbec ne, aby na mě šahal, ale odpor byl marný. Jeho silný stisk velkýma rukama jsem musel chtě nechtě vydržet, ale strašně se mi hnusil a bál jsem se. Při každém jednom pajdavém kroku jsem si bolestí prokousával ret, ale snažil jsem se to vytěsnit z hlavy tím, že jsem si prohlížel budovu před námi. Právě jsme z malého parkoviště šli, v mém případě kulhali k starší, vysoké a celkem rozlehlé stavbě, podobající se paneláku. Bylo tam hodně oken pro hodně lidí a neuniklo mi ani, že kolem dokola byla ještě cihlová zeď a brána. První, co mě samozřejmě napadlo bylo, že se odsud utíká, tak proto ty opatření a zrychlil se mi tep. Nechtěl jsem dovnitř, nechtěl jsem nikam a už vůbec jsem nechtěl vědět, co všechno mě v téhle barabizně čeká. Chtěl jsem být doma a připravovat se na maturiťák! Chtěl jsem, aby všechno bylo v pohodě. Ale moje situace se stavu v pohodě neblížila ani omylem.
Vešli jsme dovnitř a vydali se hned po schodech nahoru. Ze všech sil jsem se snažil držet zobák a překousnout tu bolest, ale šlo to jen ztěžka. V každém poschodí jsme míjeli několik dveří, zjevně pokoje lidí, co tu bydleli. Nebo bych snad měl říct obětí, co tu byli drženi? To se, hádám, asi brzo dozvím..
Ze dveří šly slyšet různé hlasy a různé konverzace, někde se mluvilo, někde se křičelo, od pár dveří byl slyšet velký rachot a někde se snad dokonce i rozkoší vzdychalo, nad čímž jsem se nepříjemně ošil a zadržel slzy.
Šli jsme pořád výš a výš a já už si nebyl jistý, jestli se přímo na místě nesesypu z té nevydržitelné bolesti. Kam to pořád jdeme?
Vyšli jsme až do pátého patra a tam jsme se konečně zastavili před dveřmi s cedulkou 28. Konečně, protože jsem doufal, že už si třeba sednu, nebo nebudu alespoň muset nikam chodit. Připadalo mi, že mi noha snad za chvilku odpadne.
Zahalený muž z bundy vylovil klíčky a otevřel. Dotlačil mě dovnitř a zase za námi zavřel. Představoval jsem si to tady všelijak, ale takhle teda ne. Stáli jsme ve větším, příjemně vyhlížejícím a moderněji zařízenějším bytu. Hodně to kontrastovalo s popraskanými zdmi na chodbě a starými schody. Už od pohledu bylo jasné, že tohle bydleníčko nepatří jen tak někomu, ale osobě stejně důležité, jako byl tady pan neznámý. Štvalo mě, že mu stále pořádně nevidím do tváře, na druhou stranu...Chtěl jsem opravdu vědět, co je zač?
Doprovodil mě až do obýváku, ke koženému gauči a rozvázal mi ruce. Během toho jsem koukal stranou, nedokázal jsem se na něj ani podívat, navíc jsem měl oči pořád zalité slzami a nechtěl jsem, aby mě viděl brečet, přestože to on moc dobře věděl i viděl. Promnul jsem si bolavá zápěstí a o kousek jsem se od něho vzdálil. Tolik jsem se ho bál.
Tak, Louisi, zbavil tě provazů a teď to přijde, teď tě ošuká- blesklo mi hlavou a nad tou představou má ústa opustil tichý vzlyk.
Avšak muž měl jiné plány. Vrátil se zpět ke dveřím a já k němu se vším úsilím zvedl pohled. Jeho hravé svádivé jiskřičky v zelenkavých očích na moment zaujaly ty mé, modré. Ještě než zabouchl, jeho chraplavým hlasem mě upozornil.
,,Nesnaž se utíkat. Ani se nesthineš posadit na tu svoji šukatelnou prdelku a jsem zpátky." Ušklíbl se na mě, zmizel ve dveřích a pak už jsem slyšel jen zarachocení klíčů v zámku.
I kdybych byl teď dostatečně schopný na útěk, byl jsem alespoň tak patnáct metrů vysoko, zamčený nejspíš v jeho bytě a bez jakékoli další možnosti se odsud dostat.
Posadil jsem se na svoji ,,šukatelnou prdelku", abych ulevil alespoň svým dolním končetinám, svěsil hlavu do dlaní a zlomeně se rozplakal.
xx
Moc všem děkuji za vaše ohlasy, všeho si moc vážím! Speciálně děkuji BlAcK_BeRrY_15 , tvoje komentáře jsou pro mě pohlazením po duši ;) Co myslíte, že Louiho čeká v tomto podivném domě? Můžete hádat v komentářích <3
natt
ČTEŠ
Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|
Fanfiction,,Kdyby nebylo tebe, nemohl bych si přát nic víc!" rozkřikl jsem se na něj. Věděl jsem, že si koleduju o pořádnou facku, ale už jsem to nevydržel. ,,Všechno by bylo skvělé! Odmaturoval bych, čekala by mě..." ,,Zlato," přisedl si ke mně a arogantně...
