H
xx
Den pátý. Úterý. I tak mi dnešek až do dnešního poledne připadal jako každý jiný, stejný už od pátku. Vstávám se zaschnutými slzami na tváři a kruhy pod očima. Nemám vůbec chuť jíst, jen při pohledu na jídlo se mi obrací žaludek, ale vím, že něco sníst musím. Za ty dny už jsme zjistili hodně věcí. Ale doposud ne nic, co by nám mohlo přesně říct, kde se Bill nachází. On se totiž trvale na jednom místě moc nezdržuje a hledat ho, je jako chytat mouchu. Má nespočet svých pomocných goril a obchodní partnery a spojence snad po celém světě. I když máme pár míst, která jsme určili jako možné lokace, nemůžeme znovu riskovat, že přijedeme tak daleko a bude nám to platný jak mrtvýmu zimník, ještě když jsou ty místa a spojitost nápověd s nimi jen domněnky.
Podařilo se nám identifikovat značku auta ze záznamu kamery, ale na tohle je ten jednookej kretén až moc vychcanej a značku má samozřejmě v chráněným registru, takže nám to je k ničemu. Co však víme díkybohu jistě je, jak s největší pravděpodobností vypadá barák, kde Louiho drží. Přišel na to Connor, on je hodně do techniky a těhle věcí, ale jak tohle dokázal, to jsem teda nepobíral. Každopádně se to pro nás, společně s pár dalšími vodítky stalo velice podstatnou informací a my se konečně někam hnuli.
Anastacia o mě měla trochu strach a trvala na tom, abych snědl alespoň něco malého k obědu, a tak jsem tu právě unimoval maličká sousta z ní připraveného talíře a opět se snažil mezi informacemi najít nějakou nápovědu, cokoliv, čeho jsem si předtím nevšiml, i když jsem ty papíry procházel nesčetněkrát. Už od včera jsem se totiž nemohl zbavit myšlenky, že Bill chce, abych ho našel. Jako ne Louise, ale Billa. Chce se za náš nevyřešený účet pomstít i jemu stvořitelovi. Obávám se však, že je dost chytrý na to, aby mu došlo, že mnohem víc mě bolí bolest prováděna na mém droboučkém andílkovi, než ta vlastní. Co mi vrtalo hlavou nejvíc ale bylo, jak se dozvěděl o Louisovi? Nemohl vědět, kdo to je. Nemohl vědět, že je pro mě cennější, než můj vlastní život...Tak kdo mu to prozradil?
Znovu jsem se pořádně zadíval na listy se všemi okopírovanými materiály a texty. Ten barák...měl na komínu opravdu malým písmem vyškrábaná nebo načmáraná nějaká čísla. Jak jsem to předtím mohl přehlédnout? Bylo to 52320622510. Několikrát za sebou jsem si je přečetl a hodil do vyhledávače, doufajíc, že to jsou souřadnice nebo tak něco. Byly. Vyskočila na mě stránka na wikipedii s městem Bridgenorth, s tím že ta souřadnice udávala místo někde zhruba na okraji města, v lese. V tu chvíli se mi vkradla do mysli vzpomínka, která to vše jen potvrdila.
Flashback
Kolem mě se propletly dvě mladé holky oblečené až v přehnaně ujetých a sexy oblečcích zajíčka a přitulily se k Billovi jako věrné fenky, když je každou z jedné strany chytl za zadek. Přišly mi pěkné, to jsem vyvrátit nemohl, ale na můj vkus možná až moc umělé. Vlastně bych v tom oblečku mnohem radši viděl to modrooké princátko, co mám doma.
Měli jsme řešit ty prachy a tři Billovy čubinky, ale on se tady místo toho zaměstnává jinejma nicotnejma děvkama z tohohle klubu, což se mi moc nelíbí, protože tady kvůli němu opravdu neplánuji strávit celý večer a mnohem radši bych šel prozkoumávat můj nejnovější poklad, který jsem si před téměř dvěma měsíci ukradnul.
Bill si všimne mého nepříliš pobaveného výrazu, afektovaně se zasměje a pokusí se přehlušit hlasitou hudbu z reproduktorů.
,,Copak Harrísku? Nebavíme se? Rád ti taky seženu nějaká cukrátka na dnešní noc, chceš?" A ty dvě lijány se mezitím začnou jako zvířata zuby přetahovat o jeho puntíkatou kravatu, jakoby to byla jejich kořist.
Jen protočím očima a on se nakloní za sebe a natáhne ke mně ruku se skleničkou vodky.
,,Jak myslíš, já se ti hned budu věnovat, ty nedočkavče, na, zatím si dej,"
Na ruce má zlaté hodinky s nápisem uprostřed, bdgnth. Bridgenorth.
Konec flashbacku
Ke mně do kanceláře zrovna vtrhl Luke s úmyslem mi sdělit stejnou informaci, na kterou jsem přišel před chvílí, úplně stejně jako před dvěma dny, s tím rozdílem, že teď už jsme si já i kluci byli více než jisti, že dnes to v Bridgenorthu nebude jen tak na otočku.
*
Jsme na místě, jen asi půl kilometru od budovy. Kola na lesní cestě zastavují a moje srdce buší jako splašené. Všichni už se zvedají, abychom mohli vystoupit, ale já musím ještě chvilku sedět se skloněnou hlavou, abych se zhluboka nadechl a psychicky se připravil na cokoliv, co mě čeká a co budu muset podstoupit, abych si Louise vybojoval, protože přesně to plánuju udělat za každou cenu.
,,Miluješ ho, hm?" ozve se od otevřených dveří dodávky, kterou jsme tentokrát jeli místo Range Roveru a já zvednu hlavu. Je to Tim a výsměšně, ale přesto takovým hezkým, soucitným způsobem mě sleduje. Vím, že má pravdu a on to taky ví, tak mu na to nic neřeknu, jen se uchechtnu, abych trochu odlehčil svoje vlastní obavy a vyskočím z auta.
Pro jistotu si naše početná skupina připraví zbraně už teď, připravena nebát se je kdykoliv použít a sestupujeme nejprve po rovině a potom kousek do kopce, dokud neuvidíme onen starý barák z fotky. Je hodně zchátralý a starý, má oprýskanou hnědou omítku a dveře s otevřenými mřížemi. Okem zahlédnu i komín se souřadnicí. Nízká budova působí dost ošklivě a na atmosféře tomu jen přidává typická zamračená britská obloha. Neslyšíme odtamtud žádné zvuky a to ani z jediného opraveného modernějšího bílého okna, které je na ventilačku. Okolo domu není nic moc co prohlédnout a nám nezbývá, než se vydat dovnitř.
Překvapí nás, když jsou dveře otevřené, ale příčinu toho objevíme velice rychle. Za kliku beru já a tak jsem taky i první, kdo leknutím málem uskočí, když spatřím postavu před sebou. Žlutá patka a havraní vlasy, rukavičky, motýlek, páska přes oko a symbolická růže, typicky psychopatský úsměv na tváři. I po těch měsících, co jsme se neviděli, je to on. Bill Cipher.
Během vteřiny zaujímám pozici připravenou k použití zbraně, ale to se ze jeho zády objeví asi desítka mužů a jeden z nich mi rychlým chvatem vyrazí pistoli z ruky a chytne mi ruce za zády a já se ani nestačím divit, jak to tak rychle dokázal nejen on, ale i Bill. Musel nás vidět nebo slyšet přicházet, aby dal svým gorilám vědět.
Podobně je tomu tak i u zbytku mé smečky. Don se bije nejstatečněji, ale nakonec je i on zbaven zbraně a je tlačen obličejem k zemi. Kluci neudělali nic špatně, nedal jsem jim povel střílet a tohle byla přepadovka. Vím ale, že takhle snadno se nevzdáme a ještě ani zdaleka nejsme poraženi.
V pokrčení, v potupné pozici, vzhlédnu k Billovi, který se usmívá nad prací svých vycvičených brutálních lachtanů.
,,Bille," vydechnu se zavrčením a z očí mi šlehají blesky. Mám chuť ho na místě roztrhat na kousky, kdyby jen to, vyrvat oči z důlků a nacpat mu je do mozku, aby viděl, jakej je sráč.
,,Harry Styles o-sob-ně...Tak to vidíš, přece jsi mě našel, čeká tě odměna. Ale asi ne taková, jakou by sis představoval," hrdelně se zasmál a pak se jeho obličej zase zkřivil zamračením, přiblížil se ke mě na pár desítek centimetrů a plivl mi do tváře.
,,Se mnou se totiž sračky vytírat nebudou..."
xx
caukyy, dalsi kapitolka! omluvte me, fakt netusim jak me napadlo ,,vycvičení brutální lachtani", fakt ne xDDD anyways, chtela bych tuhle kapitolu venovat zlaticku, ktere se jmenuje smallarix a nejak mi tu nejde oznacit <3 nejak nevim co sem dnes vic napisat, takzeeee, papa a moc dekuji za hlasy a 14K!! jdu nahravat neco na youtube, mejte se
ČTEŠ
Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|
Fanfiction,,Kdyby nebylo tebe, nemohl bych si přát nic víc!" rozkřikl jsem se na něj. Věděl jsem, že si koleduju o pořádnou facku, ale už jsem to nevydržel. ,,Všechno by bylo skvělé! Odmaturoval bych, čekala by mě..." ,,Zlato," přisedl si ke mně a arogantně...
