Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|

Not Me Myself

xx

I další den jsem svou mysl kreativně rozvášnil nad stavbou mých domečků. Řeklo by se, že tohle přeci není normální, aby si maturant hrál jako dítě. Ano, normální to asi nebylo. Ale já rozhodně nebyl zrovna v normální situaci. Kdybych byl doma, zabavil bych se knížkami, posloucháním písniček, sledováním filmů, nebo hraním si se sestrami. Ale od mého rodného domečku v Doncasteru jsem si připadal na světelné roky vzdálený.

Ležel jsem na břiše na posteli v nějakém velkém vytahaném triku a krátkých kraťasech a při soustředěném skládání vidliček na sebe, jsem na chvilku zavřel oči a představoval si, že mi je zase sedm.
Jsem doma, ležím v obýváku na gauči, hraju si s plastovými koníčky, jedním uchem poslouchám pohádku co běží v televizi a čichám vůni, která se line z kuchyně.
Nad tou vzpomínkou na moje dětství mi ukápne nejedna slza. Chtěl bych vidět mámu. Tu její andělskou tvář, která mě podporovala úplně ve všem a vždy. Tu její tvář, jak se spolu smějeme a já jí chválím její výborný oběd a děláme spolu kraviny, i když se před spolužáky tvářím jako ten otrávený puberťák.

I nadále bych si přál být tím starším statečným bráškou pro moje sestřičky, který je před vším ochrání. Chtěl bych jim dělat večeři, koukat spolu na Disney Channel a ukládat je do postýlek. Tak moc mi chyběly. Něco jsem se tady přeci jen naučil. Být sexuální hračkou, trvale zavřený v jedné místnosti a přežívat všechen ten nátlak tady je možná opravdu strašné, ale tou největší bolestí jsou pro mě prostě mamka a ségry. Vyžíralo mi to díru do srdce.

**

,,Uhmm..promiňte, ale myslíte že byste pro mě mohla něco udělat?" Domovná jako obvykle odnášela můj tác od snídaně a já ji zase o něco prosil. Musela mě mít už plné zuby. A přesto se zastavila, aby si mé přání vyslechla.

,,Vím, že tady nejsem v žádném dětském domově a Vy nejste žádná moje služka, ale...Myslíte, že byste mi mohla někde sehnat prachobyčejný blok a dvě tři tužky? Moc byste mi tím pomohla,"

,,Snad nechcete posílat domů vlaštovky."

,,Musím s čistým svědomím přiznat, že tohle jsem fakt nezamýšlel." No, kdybych byl býval měl barák za rohem, třeba by to i vyšlo.

,,No, nevím, nevím, zda mohu." Zaváhá Ana.
,,Prosím." Jsem já to ale zoufalec..
Nakonec ale svolí. ,,No, tak snad by to nemělo panu Stylesovi vadit. Něco Vám vezmu ze svých věcí."

Vděčně jsem se usmál. ,,Děkuju,"

**

Přesně jak jsem očekával a chtěl, mi takové kreslení pomohlo se alespoň trochu uklidnit. Od Anastacie jsem dostal celkem tlustý čistý trhací blok, dvě obyčky a černé pastelky. Ležel jsem na posteli a při tvorbě upíjel z mangového džusu, který mi též nepřinesl nikdo jiný, než moje momentální jediná záchrana před zhroucením se.

Úplně jsem vypnul, nevnímal dění kolem sebe a soustředil se jen na vznikající obrázek dvou držících se rukou před sebou. A na chvilku jsem si tady poprvé připadal alespoň trochu v klidu a relativně v pohodě. Bylo zvláštní, vědět, že v pohodě rozhodně nejsem a i přesto se teď tak trochu cítím.

Brzo ale bylo po klidu, když zarachotily klíče v zámku.

Klid Louisi, klid. Třeba o tebe přestane mít zájem, když ty budeš dělat, že je ti úplně ukradený. Jenže to byl trochu problém, protože úplně ukradený mi fakt nebyl, vždyť kvůli němu tu trčím, kvůli němu zažívám všechnu tu bolest a pořád na něj musím myslet. Zároveň mě ale jeho nebezpečná osobnost svým způsobem přitahuje, protože je sakra hezký a...já pořádně nevím, co se to se mnou děje.

Dál jsem předstíral, že jsem jeho příhod vůbec nezaznamenal a věnoval se kresbě kloubků na jedné ruce. Pomalým elegantním krokem došel k oknu a nejspíš jen tak vykouknul ven. Jeho návštěvy za mnou mi nešly do hlavy. Vlastně tady vůbec nic nedělal, jen si se mnou snažil asi povídat, nebo co.
,,Proč tě nezajímám?" Hlesl jeho chraplavým hlasem.
Neodpovídal jsem, přestože jsem měl v duchu jasno, co bych odpověděl. Připravil jsi mě o všechno, co jsem kdy měl, zavřel si mě do podělaného pokojíčku a očekáváš, že budu poslušně dělat všechno, co si napískáš?
No, ještě aby tahle věta byla pravda, protože pořád to byl přeci jen psychopat, co mě unesl a pořád mi naháněl hrůzu, takže fakt, že zajdu asi hodně hluboko, protože se ho bojím, byl na místě.

Otočil se na patě a já po dlouhých sekundách ticha s pohledem připíchnutým na papír odvětil:
,,A měl bys mě zajímat?"

Dvěma rychlými kroky byl u mě. Rukou smetl moje kreslení i s tužkami z postele na zem a papír s kresbou odletěl až k druhé stěně, kde zůstal ležet. Mělo mi být předem jasné, že za tohle moje chování nemůžu dnešek přežít bez úhony.
Vlezl si na moje záda obkročmo a naklonil se k mému uchu.
,,No to bych teda měl."
Rozklepaly se mi ruce a jak na mě ležel, stlačoval mi hrudník a hůř se mi dýchalo. Nebo to bylo možná tím, že mi seděl na zadku, což ve mně vyvolávalo nepopsatelný pocit.
A zase se do mě dala ta nehorázná úzkost a strach, že mě o to připraví teď a tady a moje slzy už znovu máčely bílé povlečení.
Vyhrnul mi tričko a odhalil tím tak moje lopatky i celá záda. Bříšky prstů mi slabě přejížděl po pokožce a to mi způsobovalo silná muka. Chtěl jsem pryč.
,,Louisi, Louisi....Hraješ si na tvrďáka třetí kategorie ale jakmile se tě jen dotknu, už roztáváš." Řekl hraným nevěřícným hlasem a jeho ruce se přesunuly k mým bokům, které zmáčkl.
Já se zmohl jen na to, zabořit svou hlavu i nehty do polštáře a nějak tohle vydržet.
,,Hlavně že na nějaký píčoviny na papíře tě užije..."
Studené prsteny na mých zádech vystřídal horký dech a já slastně zkroutil nohy jak žížala. Když se s mojí kůží střetly jeho rty, míchaly se ve mě snad všechny možné emoce. Slast, rozkoš, nenávist, bolest, smutek, jen ne radost a láska.
Rty takhle zmapoval snad celá moje záda, od místečka nad kostrčí až po krk a tím jeho dnešní průzkum snad končil. Nechal mě ležet jak jsem byl, vstal a šel ke dveřím a jakobych prošel nějakým testem, sdělil mi svoje osobní hodnocení.

,,Tohle byl dejme tomu začátek. Potřebuješ zaučit. Ale to já, pokud nedojde k nějaké změně, dělat nebudu. Na to jsem až moc zbrklý a neohleduplný."
,,A to by nedopadlo dobře."

xx

Louis nám složil takovou první zkoušku, ve které Harry zjistil, že to s ním bude hodně těžké, protože si hraje na někoho, kým není. Ještěže je v ArgHausu alespoň Anastacia, která je teď Louimu alespoň minimálně nějak schopna pomoct :(
Na příštích čtrnáct dní mi odpadají tréninky bohužel, takze mozna stihnu napsat vic kapitol, ale ocekavejte je nejake depresivni hah.
moc vám dekuju za 1K, příběh píšu jenom dva měsíce a tohle je neskutecny cislo><
vidim všechny vaše hlasy, všechny komentáře, koukam kdo si přidává muj příběh do knihovny a jsem vám za to moc vdecna!!^^