Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|

Company

xx

V tom luxusním obleku jsem si s mojí výškou připadal jak starej mladej, ale samozřejmě že mohlo být hůř. Ještěže Harryho nenapadlo mě obléct třeba do šatů nebo něčeho horšího.

Když mě kolem osmé večer dovlekl do auta a připásal jako mimino, ještě se ujistil jestli se mi nechce na záchod, že stavit prý nebudeme. I když by to náš sebezvaný boss sám nikdy nepřiznal, někdy dokázal být tak starostlivý a já v ten moment vyprskl smíchy, načež mě samozřejmě spražil pohledem.
,,Dobře, ale až budeš prosit nepustím tě a ještě ti přes tu prdel jednu plácnu."
Sedl si na sedadlo řidiče, nastartoval, aktivoval dětskou pojistku a začal couvat na příjezdovou cestu.
Byl to neskutečný pocit volnosti, vzdálit  se té budově za námi i jen na prťavý kousek, přestože jsem znovu seděl v Range Roveru, tentokrát vepředu, kterým tohle vlastně všechno začalo. Projeli jsme velkou černou zdobenou branou a octli se na lesní silnici. Ještě dlouho potom se za okýnkem pořád sice míhaly jen stromy a nic víc, ale já i přesto koukal kolem sebe jako Alenka v říši divů. Tohle byl ten nekonečný les, který jsem každý den hodiny sledoval z okna. A nikde ani živáčka. Auta, ptáci, zvířata, nic. Pusto. Ten les byl mrtvý, až mi z toho běhal mráz po zádech.

Po takové hodině začaly být v dáli mezi stromy vidět celkem velké kopce ozářené zapadajícím sluncem. Takže poblíž Londýna nejsme, jedna možnost se vylučuje. Mohli to být Peniny, ale nemyslel jsem si, že bychom byli tak blízko Doncasteru. Což znamenalo, že jsme museli být někde....u Walesu? To je celkem daleko, páni.
Harry si všiml, že zvědavě koukám před sebe.
,,Kambrické pohoří, Wales." Utvrdil mě v mém tušení.
,,Jsme tak daleko..." zašeptal jsem tiše a bylo to slyšet i tak, protože rádio nehrálo a bylo víceméně naprosté ticho. Hlavu jsem si zasněně opřel o okénko. Stočil jsem svůj pohled na něj a sledoval, jak klidně se soustředí na cestu před sebou a svými velkými rukami obsypanými prsteny jemně přidržuje volant. Na sobě měl taktéž oblek, na něm ale vypadal tisíckrát líp, a doplnil to ještě kloboukem. Byl krásný. Jednoduše krásný. Ale tu krásu si rozhodně nezasloužil.

Fakt, že jsem ve Walesu, mě trochu vrátil do reality a já se zamyslel nad svým rádoby plánem.

Kdybych utekl, kam vlastně půjdu?

Nemám ani libru, snad jen že ten oblek bych prodal..Jak bych se dostal domů? Není mi ani osmnáct, nemám u sebe doklady, mobil...A kdybych se náhodou nějak dostal domů, co pak? To prostě celý zničený po tolika měsících přijdu domů, kde mamka umírá strachy a co řeknu? To mám jako říct mami, unesli mě, už jsem tady, dobrý? A i v druhé variantě, kdybych mamce řekl, že nemůžu nic říct, protože jsem se do svého únosce zamiloval, už nikdy by mě nenazvala svým synem. Především policii bych musel říct kdo mě unesl a já nechtěl aby Harryho chytili protože já...já...to bych mu i přes to všechno nemohl udělat. Bůhví kde se to vzalo, ale uvnitř mě jsem věděl, že bych to nedokázal. Nedokázal bych na Harryho a všechno tady jen tak zapomenout, vrátit se k rodině a do školy a zase ,,pokračovat". Připadal jsem si jako zrádce, ale to by prostě nefungovalo. I kdybych si vymyslel že mě neunesli, nevěřili by mi a snažili by se ze mě vytáhnout úplně všechno. To pomyšlení, čemu bych musel čelit, mě zbavilo celkem dobré nálady a vnitřně roztrhalo na kousky.
V ten moment jsem si prvně uvědomil, že k mému starému životu už není nikdy cesty zpět.

**

Po asi necelých dvou hodinách jízdy, kdy jsem byl obeznámen s tím, koho potkám a jak se mám chovat, jsme byli na místě.
Projeli jsme celkem moderním městem a nekonečným bludištěm odlehlejších uliček a zaparkovali před rozsáhlou obrovskou budovou. Bylo mi, jakobyste vzali dítě z farmy, co celý život krmí koně, do Tokia. Dělo se toho kolem mě tolik, co jsem tak dlouho neviděl, nestačil jsem se divit a to jsme ještě nebyli ani vevnitř.
Harry obešel auto, otevřel dveře a celkem hrubě mě vzal za ruku, asi aby si byl jistější, že mě má jako na vodítku. Auto zamkl a rázným krokem se se mnou rozešel do budovy.
U dveří musel použít zvonek, aby se ohlásil, což ho celkem vytočilo. To je totiž normální, víš Harry? Aby o sobě lidi, když někam jdou, dali při příchodu vědět...
Po zabzučení se ozval ženský hlas francouzského přízvuku.
,,Dobrý den, k panu Whitovi, hádám, takže jméno, prosím,"
,,Styles."
,,Vteřinku...." odvětila ta paní.
,,A urychli to," zavrčel do krabičky, načež se dveře otevřely a vešli jsme dovnitř.
,,Ty jsi ale příjemný člověk," utrousil jsem sarkasticky, když Harry pátral po nejspíš po správné chodbě. Do vteřinky ji objevil, už tu musel několikrát být, já bych byl v tak velké budově naprosto ztracený.
,,Příjemný?" zasmál se mé poznámce ,,To já jsem vždycky, pouze a jedině."