Angel With a Shotgun- L.S. |CZ|

You Made Me Strong

xx

S Timber a Niallem už jsem dlouho nemluvil. Možná jsem přeháněl a zas tak zlý to nebylo, ale připadal jsem si, že jsem se stal, a to nejen pro ně, vyvrhelem. Všichni už bezpečně věděli, že mezi mnou a Harrym je nějaké citové pouto a tak trochu mě odepsali. Kdykoliv jsem šel chodbou a potkával všechny ty tváře, připadal jsem si, že už mezi ně dávno nepatřím a oni na mě vrhali opovržlivé pohledy.
Horan a Tim nebyli takoví. Tedy alespoň částečně. Neměli potřebu mě tady najednou shazovat nebo si ze mě utahovat, protože věděli, že jsme si tenkrát všichni jeden druhému ve sračkách hlídali záda. A na to se nezapomíná.
Jenže i přesto se mezi námi utvořila velká propast. Už jsme se spolu tolik nebavili a naše cesty se rozdělily, i když ne tak doslova, protože pořád oba každý večer usínali jen pár poschodí pode mnou.
Ani jeden z nich mě ale ani tentokrát nenechal na všechno sám a snažili se mi i přes naší bariéru nějak poradit a pomoct.

Timber říkala,  že nikdo nezná Harryho tak dobře, jako já a že jedině já jsem mu citově nejbližší osobou. A že jsem dost rozumný kluk na to, abych sám věděl, co je pro mně nejlepší. Já sám musím vědět, jak moc mi na Harrym záleží a co jsem ochotný pro vůbec nějakou záchranu našeho vztahu ochotný udělat a překousnout.
Niall mi poradil to podobné. Pokud vím, co chci, měl bych se toho držet. A taky že musím brát ohled na Harryho osobnost a jít na jeho ledové srdce pomalu a opatrně. Hlavně mu musím umět odpouštět.

A bylo to těžký, protože jsem na něj byl momentálně hodně naštvaný, ale jak řekl Ni, musím se naučit mu odpouštět, on mě samozřejmě taky, i když zrovna to bude ten mnohem složitější případ. Navíc jsem cítil nutkání jít ho zkontrolovat, kam se poděl a co dělá, když při tom, jak jsem na něj na chodbě vyjel, byl úplně na měkko. 

*

Když jsem otevřel dveře do našeho bytu, málem jsem šel šokem k zemi. Harry tam seděl schoulený v klubíčku s hlavou mezi koleny, na zemi u kuchyňské skříňky a brečel. Brečel.
Zavřel jsem dveře a potichu si sednul na dlaždice kus od něj. Netrvalo dlouho a taky mě to servalo, což on poznal kvůli mému popotahování.

Už jsem na něj nebyl naštvaný. Já ho svým způsobem chápal. Alespoň v něčem. Neznám jeho minulost, ale momentálně je mafiánem, který je předurčený k tomu být po zbytek života nemilosrdným překupníkem bez špetky citů. Jenže pak jsem se objevil já a všechno se změnilo. I když si to odmítal připustit, už od prvního momentu jsem pro něj byl něco víc, což bylo špatně a tohle se vůbec nemělo stát, on tady neměl kvůli sobě ani mě brečet a asi teď nevěděl, co má dělat.

Bylo to zvláštní. Harry nikdy nebrečel. Nikdy. Tak co jsem to s ním provedl?

Dlouho bylo ticho a jen jsem sledoval tu plačící hromádku neštěstí, než jsem přinutil svoje rty, aby se začaly hýbat.

,,Něco ti řeknu," zamumlal jsem a on na to nijak nezareagoval, ale byl jsem si jistý, že v duchu nastražil uši.

,,Věř tomu nebo ne, sám bych ještě v červnu nevěřil, že to kdy řeknu, ale je to pravda...Mám tě rád. Nejen to. Jakýmsi zvláštním způsobem, ale mám. A záleží mi na tobě."
Po těhle slovech zvedl hlavu a vypadal jako opuštěné koťátko v dešti. Slzy mu smáčely tričko, kudrliny mu trčely do všech stran a opuchlými načervenalými oči mi věnoval překvapený pohled.
,,Ty...Tobě na mě záleží?" Bylo to kapánek vtipné. Ptal se mě jako malý puberťák, který nemůže uvěřit, že mu hezká holka ze školy řekla něco takovýho.

Než abych se opakoval, nebo mu na to přikývl, jsem pokračoval dál a přisedl si k němu kousek blíž.

,,Nevím, co se ti v minulosti stalo a doufám, že se to jednou dozvím, ale tak moc bych si přál, abys nechal těhlech sraček a vzpamatoval se. Protože máš na lepší život. Ale to ty očividně přehlížíš. Nejhorší je, že já pořád nevím, Harry. Nevím, jestli ti můžu věřit, že ti na mě taky záleží, nejsem pro tebe jen prostředek k velkejm prachům a nehraješ mi na city. Chci ti to věřit, tak mi to dokaž."

Páni, byl jsem na sebe pyšný, jak jsem to zformuloval a jak to znělo.

,,Ale jestli mě máš fakt rád, i tak to mezi náma prostě nefunguje a když to takhle půjde dál, stěží to kdy fungovat i bude. Ono to totiž nefunguje, to je to. A obávám se, že tohle ani nikam nevede. Já se trápím, ty se trápíš. Jak to půjde dál? Co chceš dělat? Držet mě tu navěky? Proč mě nepustíš?"

Dobře, tady jsem se trochu rozjel, to jsem asi nemusel. Ale Harry na to zareagoval úplně jinak, než bych čekal. Místo toho aby se ,,vzchopil" a ukázal mi, kdo je tu pánem, se jeho slzné kanálky znovu zaplnily a po jeho perfektní krásné kůži opět stékaly pramínky slané tekutiny.

Poprvé promluvil. Třásl se mu hlas i ruce, ale něco ze sebe vysoukal.

,,Nemůžu. Nemůžu tě pustit. Myslíš, že je to tak jednoduchý?" vyčetl mi, ale tím, koho tahle slova bolela víc, byl on.
Já si připadal spíš provinile, že jsem toho na něj vysolil příliš najednou a hloupě koukal do blba.

Všechno bylo špatně a nic mi nepřipadalo v pořádku. Moje city, jeho city a rozhodně už vůbec ne věc, kterou jsem udělal těsně před tím, než jsem se zvedl z ledových dlaždic.

Otázkou tedy potom bylo, co bylo vlastně správné? Kdyby existoval přesný tutoriál, jak to mezi námi zachránit, co bychom měli dělat?

Opřel jsem se o levačku a pravou rukou mu vzal bradu mezi prsty, podobně, jako to dělal on mě, jen v hrubější verzi.  Čekal jsem, že mu obočí okamžitě vyletí  nahoru, nebo mě přes tu ruku švihne, ale jemu se jen rozšířily zorničky schované za povrchem slz a čekal, co bude dál.
Přitáhl jsem si ho blíž a na jeho polootevřené rty mu vlepil rychlý, ale procítěný polibek.
,,Odpusť."

**

zdravííím všechny čtenare i čtenářky, jak se máte? co myslíte, že se skrývá za Harryho neštastnou minulostí? 

páni, pořád nějak nechápu, jak tohle může mít 6K :D děkuju a miluju vás až do nebes :3

n